Dlouhodobě sleduji vysoce zajímavou soudní kauzu ohledně svobody podnikání, práva na informace a svobody reklamního projevu, kterou můžeme stručně nazvat „Sex.cz“. Viz například můj článek zde v Lidových novinách z roku 2023: „Anastasov to zřejmě odnese za všechny. Nechali se policisté vtáhnout do konkurenčního boje?“ Nyní máme rok 2026 a v kauze došlo k principiálnímu posunu, který si zaslouží hlubší zamyšlení.

Jak by řekl advokát Tomáš Sokol, některé soudní rozsudky jsou důležité nikoliv proto, že se týkají mediálně atraktivního případu, ale proto, že v nich soud nastaví hranici státní moci. Aktuální rozhodnutí Městského soudu v Praze v kauze inzertních webů kolem Sex.cz považuji právě za takový ukázkový případ.

K jádru věci – zmíněný pražský Městský soud došel letos v srpnu k tomuto závěru: V samotném nabízení inzertního prostoru za úplatu k propagaci placených sexuálních služeb nelze spatřovat trestný čin kuplířství.

Nemorální nerovná se protiprávní

A přiznejme si: je to rozsudek, který pravděpodobně bude působit na některé mravokárce skoro až provokativně. Provozovatelé webů, na nichž se nabízely sexuální služby, vydělávali peníze. Tyto peníze pocházely od lidí, kteří se (většinou) živili prostitucí nebo více či méně erotickými masážemi. A přesto podle zmíněného metropolitního soudu nejde automaticky o trestný čin kuplířství.

Přesně tak. Trestní právo totiž v právním demokratickém státě není a nemůže být soutěž o to, kdo dokáže vytvořit nejpřitažlivější morální příběh. Jeho úkolem je rozhodnout, zda konkrétní jednání naplnilo zákonné znaky konkrétního trestného činu.

Vážený pražský městský soud dospěl k jasnému závěru, že samotné poskytování inzertního prostoru za pevně stanovený poplatek trestným činem kuplířství v ČR nebylo a není. Rozhodující zde bylo mimo jiné to, že nebylo prokázáno, že by obžalovaní organizovali, kontrolovali či jinak zajišťovali samotné provozování prostituce.

Možná neetické, avšak právně je to velice podstatný rozdíl.

Představme si totiž opačný přístup. Člověk provozuje inzertní server. Přijde zákazník a chce si zaplatit reklamu. Provozovatel mu reklamu prodá. Zákazník získá díky reklamě klienty a peníze. A protože jeho podnikání je prostituce, provozovatel reklamního prostoru se rázem stává člověkem, který „kořistí z prostituce“.

Kam až taková logika může vést?

Může se stát kuplířem pronajímatel bytu, pokud ví, že nájemnice poskytuje sexuální služby? Nebo poskytovatel webhostingu? Nebo uklízečka, která uklízí v bytě, kde se koná taková Sodoma a Gomora? Grafik, který jí vytvoří vizitku? (Tedy té prostitutce nebo uklízečce). A co tiskárna, která vytiskne letáky? Účetní, který vede daňově uvědomělé kurtizáně účetnictví? Či dokonce banka, která prostitutce či erotické masérce vede účet? Poslíček z Woltu či Boltu, který přiveze nevěstce pizzu nebo guláš s „pěti knedlama“?

Trestní právo nesmí být holubník

Samozřejmě, mezi běžnou obchodní službou a skutečným napomáháním prostituci může existovat hranice. A trestní právo ji musí umět přesně postihnout. Jestliže někdo prostituci organizuje, řídí, vybírá z ní podíl, kontroluje osoby, které ji provozují, nebo je k ní dokonce nutí, jsme v úplně jiné situaci.

Ale právě proto musí být hranice popsána velice, ale opravdu velice konkrétně a přesně. Trestní právo nemůže fungovat podle principu: „Víme, že se nám to nelíbí, a teď už jen najdeme či dokonce překroutíme paragraf.“

To by byl velmi nebezpečný precedens do budoucna. Zajímavé je přitom, že v předchozí fázi kauzy Ústavní soud připustil, že shromážděné důkazy mohou nasvědčovat tomu, že činnost provozovatelů nebyla pouze pasivním poskytováním inzertního prostoru. Zmiňovány byly například komunikace s inzerenty, kontrola obsahu inzerátů nebo počet nabízejících osob.

Právě proto je nynější rozhodnutí Městského soudu tak důležité. Neříká, že každý provozovatel erotického webu je automaticky nevinný. Říká něco mnohem přesnějšího: trestní odpovědnost nelze postavit pouze na tom, že někdo zpoplatnil reklamu na sexuální službu.

A to je podle mého názoru přesně role soudu.

Veřejnost a politici mohou mít na prostituci jakýkoliv názor. Mohou ji považovat za nemravnou, společensky škodlivou, ponižující, nebo naopak za legitimní službu mezi dospělými lidmi. Trestní soud však nemá a nesmí rozhodovat podle toho, která z těchto představ se mu osobně líbí.

Musí bezvýhradně rozhodovat podle zákona. Zásada legality se tomu říká učeně.

Odpudivé, ne však trestné

To je ostatně jedna z největších výhod právního státu: některé věci můžeme považovat za odporné, aniž bychom je automaticky považovali za trestné.

České právo ostatně prostituci jako takovou trestným činem již mnoho let nečiní. Trestněprávní problém vzniká u konkrétních forem jejího organizování, využívání či vykořisťování. Právě proto je tak důležité nepřeskakovat jednotlivé právní kategorie. Jinak se dostáváme na velmi kluzký svah. Dnes jde o erotickou inzerci. Zítra může jít o jinou činnost, která bude společensky kontroverzní. A pozítří se může někdo ocitnout před soudem jen proto, že poskytoval zcela běžnou službu člověku, jehož podnikání se následně státu přestalo líbit.

Právě tady se dostáváme k zásadě nullum crimen sine lege – není trestného činu bez zákona. Zní to latinsky vznešeně, ale ve skutečnosti jde o velmi praktickou věc: občan (i firmy) musí být schopen předvídat, za jaké jednání může být potrestán. Trestní právo nesmí být gumové.

Rozsudek v kauze Sex.cz proto nemožno pokřiveně vítat jako vítězství prostituce nad státem. Vnímejme ho spíše jako vítězství „právního principu nad emocemi“.

A právě takové rozsudky bychom měli v právním státě vítat.

Protože nejde o Sex.cz. Jde o to, jestli zítra budeme přesně vědět, za co nás nebo naše příbuzné český stát může či nemůže zavřít či jinak penalizovat.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.