13.8.2022 | Svátek má Alena


PRÁVO: Zpátky k presumpci neviny

9.1.2014

V systému "padni komu padni" byl podezřelý hned i obviněným, odsouzeným a zavřeným

Rozhodnutí Ústavního soudu o protiústavnosti pobytu Davida Ratha ve vazbě je hodno komentáře. Důvodem je už samotný fakt, že jde o sledovanou kauzu v rámci honu na korupci, který občas připomíná, alespoň v médiích, "hon na čarodějnice". Zastání, kterého se dostalo Rathovi, je totiž čistě profesionální, oprávněné a poukazující na nezdravé tendence české trestní justice. Postuláty vyslovené v nálezu totiž obstojí i v širších souvislostech.

V rámci boje s hospodářskou kriminalitou, která s sebou vždy nese nepříjemné nebezpečí použití kontextu "zbohatlík" obohacující se na úkor celé společnosti, dochází k zásadním změnám postojů trestních orgánů. Tam, kde se dříve bály, nebo spíš byly neschopné, jsou policejní složky spolu se státním zastupitelstvím úspěšné při odhalování trestné činnosti, nebo jsou alespoň schopny tvrdit veřejnosti, že tak činí. Najednou se zde nachází emancipovaná a silná státní složka, která je schopna jednat.

Bohužel systém "padni komu padni" se přetvořil v otázce trestního práva do represe preventivní, v níž podezřelý rovná se obviněný, odsouzený a zavřený. Jedním z nejtvrdších prostředků trestní represe je právo uvrhnout nevinné do vazby. Místo toho, aby s ní bylo nakládáno jako s šafránem, nachází významný ohlas právě v oblasti ekonomické. Je-li podpořeno obvinění sesbíranými odposlechy, prakticky vždy následuje návrh na vzetí do vazby z důvodů podle písm. b), tedy "koluzní", a pokud jde o velkou škodu, i podle písm. c), tedy "útěková", tr. řádu. Presumuje se ze strany státního zastupitelství, že sprostý podezřelý se bude s někým domlouvat a nabyté majetky, jistě nelegálně, bude obratem ruky užívat, uprchnu v do ciziny.

Obviněný nemusí být vinen

Právě o tom Ústavní soud mluví, presumpce neviny je absolutní základ a to, že někoho obviní, neznamená, že je vinen. To, že někomu může hrozit nějaký trest, není schopno odůvodnit zadržení ve vazbě bez dalších důkazů po dobu delší než několik týdnů. To, že někoho potřebují vyslechnout, jakbysmet. V rámci rozhodování o vazbách se ustálila neblahá praxe nehledat alternativní řešení, jak jinými prostředky podle trestního řádu zajistit to, co je pro vyšetřování potřebné.

Nebezpečí útěku do zahraničí třeba nahradit pružnou a rychle fungující peněžní zárukou, tedy kaucí. Domlouvání se s ostatními spoluobviněným zabránit například nuceným pobytem doma po určenou dobu apod. Je nesmírně důležité hledat jakékoliv alternativy. Zejména soudy by si měly desetkrát zopakovat, že před nimi stojí nevinný člověk a jeho zájmy jsou naprosto shodné se zájmy společnosti na odhalování trestné činnosti, a nutit tak státní zástupce k tomu, aby hledali alternativy k vazebním návrhům. Kdo se pohybuje v trestním právu, stane se cynickým, jako každý profesionál. Dnes jako advokát také vidím vazbu, která trvá do dvou tří měsíců, v podstatě jako krátkou. Jenže to je přece v přímém rozporu s tím, jak by měl fungovat trestní řád. Hluboké právnické argumenty na tomto místě nebudu zmiňovat. Je třeba mít jednoduché vysvětlení. Stav, ve kterém si stále drobně připouštíme mírné utahování šroubů vůči obviněným, vede přirozeně k excesivnímu jednání. Zavíráním lidí do vazby bez důkazů, tak to vyvrcholilo v případě Davida Ratha. Byl ve vazbě posléze už jen proto, že si o něm někdo myslí, že něco spáchal, a že si o něm někdo myslí, že protože o něm druhý řekl, že něco spáchal, je zločinec. Od toho už je jen malý krok k odsuzování bez důkazů, protože přece někdo podezřelého za sprostého podezřelého označil.

Lze souhlasit i s názorem členky senátu Ústavního soudu, která s rozhodnutím vyslovila nesouhlas, dovolávajíc se zásady zdrženlivosti při rozhodování ze strany Ústavního soudu. Souhlasit však lze v obecné rovině, že rozhodnutí Ústavního soudu mají být vzácná, přijímaná málokdy a až po vyčerpání všech dostupných prostředků. Bohužel doba se dostala do takového stadia, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nejsou široce respektovaným právním vodítkem, ale pro mnohá rozhodování obecného soudu se stávají jen snůškou teoretických povídání, která jenom překáží na cestě výkonu spravedlnosti; dlouhodobě je tolerováno, že porušení základních ústavních práv nepřináší poškozenému výraznější satisfakci, cesta k odškodnění je složitá a jedna hodina pobytu ve vazbě je oceněna částkou 62,50 Kč morálního odškodnění.

Právní systém ve vztahu k preventivním opatřením v trestním řízení pokulhává, bere svá selhání nikoliv jako selhání, ale jako běžnou součást systému, v níž je sprostý podezřelý tou nejméně hodnotnou složkou trestního procesu. Není tedy namístě být spokojen s tím, že statisticky se počet vazebně stíhaných snížil a doba vazby se zkrátila. Je naopak třeba hledat způsob, jak vazbu omezit na naprosté minimum a pro poškozené vytvořit efektivní, rychlý a ihned fungující systém odškodnění. Minimálně argument, že každý, kdo byl ve vazbě, není schopen přijmout trest a každý, kdo byl ve vazbě neoprávněně, už spravedlnosti nikdy nevěří, by měl vést k tomu, abychom opravdu respektovali v trestní justici presumpci neviny, byť to není u veřejnosti populární.

Autor je advokát

LN, 7.1.2014