Se stížnostmi na české soudy se setkáváme denně, a já si dneska taky musím přisadit. Nejvyšší soud rozhodl, že by měly soudy nižší instance znovu rozhodnout o tom, jak mají být potrestáni bývalí estébáci Zbyněk Dudek a Jiří Šimák - totiž že mají být potrestáni mírněji než čtyřmi lety vězení, ke kterým byli odsouzeni. Soudy prý nepřihlédly k tomu, jak dlouho soudní řízení už trvá.

Nerozumím tomu: ani v tomto případě, ani v jiných. Podle mé neodborné představy by při takových prodlevách měli být potrestáni ti, kdo je zavinili, a nemělo by to mít vliv na výměr spravedlnosti. Pánové Dudek a Šimák, a nepochybně i mnoho jiných obviněných v jiných případech, samozřejmě s průtahy pomáhali - aby ne, šlo jim přece o záchranu před kriminálem. Ale i soudy odvedly svůj díl průtahů.

Případ Asanace mě osobně pálí už víc než pětadvacet let, protože estébáci tehdy sprostými výhrůžkami a násilím vyštvali z Československa řadu mých blízkých přátel. Vlastně jsem taky poškozená, i když jsem sama neprošla nelehkou zkušeností emigrace. Estébáci mě připravili o kus mého světa, ani jsem se s přáteli nechodila rozloučit na nádraží, protože mi rvala srdce představa -vlastně jistota -, že své přátele už nikdy neuvidím. Když tedy sedmnáct svobodných let sleduji, jak lhostejně se vleče výkon spravedlnosti, mám vztek a propadám beznaději. A to jsem ještě dopadla vlastně docela dobře: mí přátelé přežili, řada z nich se vrátila, a za těmi ostatními mohu kdykoli zajet...

Oč hůř na tom musejí být lidé, které tento šťastnější konec nečekal? Třeba vězňové z padesátých let? Anebo jejich pozůstalí? Copak si soudcové (nejradši bych napsala úředníci na soudech, ale myslím opravdu soudce) neuvědomují, že trest pachatelům je jediná satisfakce, jakou mohou jménem státu poškozeným poskytnout?

Chápu docela dobře, že spravedlnost musí platit pro všechny, že i vrah má právo na spravedlivý soud a řádnou obhajobu. Dudek a Šimák však stejně jako řada dalších estébáků jednali pod ochranou komunistického státu, byli vykonavateli jeho vůle, pro své oběti tento stát zosobňovali. A nyní je znovu chrání demokratický stát - ten stát, jehož zákonodárný sbor prohlásil dřívější režim za nelegitimní a zločinný.

Opravdu si nedokážu vážit Nejvyššího soudu, který vynáší taková rozhodnutí. Soud musí podle zákona zvážit všechny okolnosti případu, a já nevěřím, že se to v tomto případě stalo. Rozsudky přece neslouží jen k potrestání pachatelů, je to také nástroj, který formuje právní vědomí veřejnosti. A Asanace je exemplární případ - o žádné trestněprávní záležitosti ze sedmdesátých a osmdesátých let se nenapsalo tolik, jako o projektu Asanace. Soudci příslušného senátu Nejvyššího soudu říkají: Ať se stalo, co se stalo, je třeba dbát na to, aby nebyla poškozena práva obžalovaných. Státní moc musí chránit slabé. A vy, kterým bylo ublíženo, to musíte pochopit: jste přece rozumní lidé. Jenže, milý Nejvyšší soude, ti pachatelé nejsou děti, které je třeba hájit - jsou to zločinci, které je třeba potrestat!

LN, 5.10.2007