Války jsou šílené, a přesto se vedou. Ovlivnit chování bojujících stran se snaží celosvětově závazné Ženevské konvence (1949), zredigované pod záštitou ženevského Mezinárodního výboru Červeného kříže (tvoří základní pilíř jeho činnosti). Již zde se ochraně civilního obyvatelstva v ozbrojeném konfliktu věnuje Čtvrtá konvence. Toto téma je podstatně rozšířeno takzvanými Dodatkovými protokoly k Ženevským konvencím z roku 1977. Jedná se o významné obohacení samotných konvencí: implicitně se došlo k názoru, že v „moderní době“ bývají konflikty stejně kruté, ale ještě zmatenější - proti sobě stojí nerůznější ozbrojená seskupení a civilní obyvatelstvo je ještě zranitelnější. Protokoly stanoví hranice chování ozbrojených stran a jejich překročení se jednoznačně odsuzuje. Mezinárodním humanitární právo (“právo války“) přitom uznává ústřední fakt, že povinnost dodržovat dohody mají všechny - i nevládní - bojující skupiny. A je jasně stanoveno, že některé věci se ve válce prostě nesmí.

Namátkou ze sekcí o civilním obyvatelstvu: „Bojující strany jsou vždy povinny rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem a příslušníky ozbrojených sil a mezi civilními a vojenskými objekty - válečné operace jsou přípustné jen proti vojenským objektům a kombatantům.“
„Přítomnost kombatantů nezbavuje civilní obyvatelstvo civilního charakteru.“
„Platí zákaz násilných činů a hrozby těchto činů vůči civilnímu obyvatelstvu.“
„Jsou-li pochyby, zda je osoba civilní, pokládá se za civilní.“
„Je zakázáno brát rukojmí.“
„Zneužívání „metody“ hladomoru proti civilistům je zakázáno.“
“Při pochybnostech, zda objekt s obvykle civilním účelem (škola, dům, kostel) je využíván k podpoře válečných akcí, pokládá se za civilní.“
„Nic nelze vyložit jako ospravedlnění útoku na civilní osoby či objekty.“
„Platí zákaz útoků nerozlišujících mezi objekty civilními a vojenskými, tedy takových, které nejsou zaměřeny na konkrétní vojenský objekt nebo které používají prostředky či způsoby bojové činnosti, jejichž účinky nelze omezit na konkrétní vojenský objekt a zasahují vojenské objekty i civilní objekty či osoby bez rozdílu.“
Je samozřejmé a tisíckrát se porušuje, že „přítomnost a pohyby obyvatelstva nesmí být použity k ochraně vojenských objektů nebo k maskování vojenských operací“, ale zároveň “i při jednostranném porušení mají však strany povinnost věnovat neustálou pozornost šetření civilních osob a objektů, zejména: velení všemi prostředky ověří, že cílem jsou jen vojenské objekty, prostředky a způsoby vedení útoku se volí tak, aby se vyloučily (minimalizovaly) náhodné ztráty na civilních osobách a objektech, a útok bude zrušen, stane-li se zřejmým, že porušuje povolené zásady.“
„Každá strana umožní volný průjezd humanitárních konvojů pro civilní obyvatelstvo...bez prodlení.“
A dále sled „samozřejmostí“, týkající se zdravotnických objektů a vozidel, nerušené evakuace civilních osob, zvláštní ochrany dětí a žen atd.atd.atd.
Last but not least, „ochrana životního prostředí: je zákaz užít způsoby či prostředky války, které jsou určeny nebo mohou způsobit rozsáhlé a dlouhodobé poškození životního prostředí a tím ohrozit životy či zdraví obyvatelstva.“

Duch konvencí a protokolů je jednoznačně takový, že jejich nedodržování jednou stranou nedává žádné oprávnění straně druhé, aby dohody porušovala. Jedině takto lze postavit zbytky smyslu proti válečnému puzení smrti.

Pro souhrn konvencí a dodatkových protokolů viz: www.cck-cr.cz/docs/mhp/konvence.htm