Těsně před Vánocemi napsal Litoměřický deník o zatčení Lubomíra Studničky ze Společnosti ochránců přírody Litoměřice. "Hájíme zájmy přírody, krajiny a životního prostředí", prohlásil před časem Studnička v rozhovoru pro tento list. Teď se ale ukázalo, že hájil hlavně zájmy své kapsy. Policie "ekologa" obvinila z vydírání, jehož princip byl průzračně jednoduchý. Studnička na Litoměřicku blokoval vše, co se dalo. Brzdil záměry soukromých investorů, torpédoval stavbu mostu přes Labe, opožďoval dokončení dálnice D8. Zaklínal se přírodou, ale za stažení žalob a odvolání požadoval "sponzorské dary". Jednomu z vydíraných podnikatelů došla trpělivost. Naoko s "darem" souhlasil, ale informoval policii, která Studničkovi podstrčila označené bankovky.

V Česku tak byl odhalen první velký případ ekoracketeeringu. Že je naprosto ojedinělý a v historii českého zeleného hnutí nemá obdoby? Pokud se o nevládní ekologické organizace zajímáte delší dobu, víte, že jde naopak o standardní způsob jejich "podnikání". Zákony dávají zdržovačům z profese obrovské možnosti nátlaku na investory. Studničkovo zatčení je jen špičkou ledovce. Kolik podobných případů zůstává neodhaleno? Co spojuje všechna ta křižácká tažení proti dálničním obchvatům, PET lahvím, elektrárnám, šumavským dřevařům či drůbežárnám, která často záhadně skončí stejně rychle jako začala?

Studnička byl nejspíš jen patlal, který v tom prostě neuměl chodit. Ve vydírání zašel příliš daleko a dělal to tak hloupě, až ho chytili za ruku. Měl se poučit od profesionálů, kteří ekoracketering halí do vzletných frází, takže se z nich stávají ochránci veřejného zájmu. Občanské sdružení Poruba třeba podle ČTK před časem oznámilo investorům obchodního centra, že nebude stavbu zdržovat, pokud dostane 9 milionů korun na "rozvoj životního prostředí a občanské společnosti".

Dalším Studničkovým vzorem měla být koalice ekologických organizací, které před pár lety bojovaly proti průmyslové zóně v Nošovicích. Firmu Hyundai, která tam plánovala postavit automobilku, aktivisté nejdřív "zpracovali" žalobami na údajné poškozování životního prostředí. Najali si na to právnickou kancelář, jejíž zaměstnanci se specializují na "ekologické právo". Česky řečeno vědí, jak s pomocí nejrůznějších úředních obstrukcí a kliček na dlouhé roky zmrazit výstavbu čehokoli. Korejci se vyděsili, že továrna nabere zpoždění. Pak už jen stačilo přijít s nataženou rukou a říct: "Ale no tak, jsme přece rozumní lidé, přece se nějak dohodneme..." Korejci ještě rádi založili založili "nadační fond na podporu občanských iniciativ", do kterého aktivistům převedli dvacet milionů korun. Oficiálně mají peníze sloužit na "projekty vedoucí ke zvýšení povědomí o životním prostředí a jeho ochraně". Pokud to nazvete takhle politicky korektně, nikdo se neodváží zeptat, v čem se vlastně lišíte od sicilských kmotrů v tmavých brýlích. Nikdo už nebude pátrat, přes jaké projekty těch dvacet mega protlačíte na soukromá konta.

Zatímco hloupý ekovyděrač chce peníze za zavřenými dveřmi, chytrý ekovyděrač vymáhá "nevšimné" hezky všem na očích. Ale skutečně geniálního ekovyděrače malé ryby v podobě lokálních investorů nezajímají. Ví, že když bude globálně vydírat celé lidstvo, místo milionů získá biliony. Nepracuje s výhružkami, ale s pocitem viny. Pokud se mu totiž podaří vzbudit v nás dojem, že děláme něco špatného, vůbec si neuvědomíme, že jsme vydíráni. Prostě jen otevřeme peněženku s pocitem, že je to naše morální povinnost.

Přesně takhle pracují klimatičtí vyděrači. Třeba apoštol nepříjemných pravd Al Gore, který prosazuje, abychom v zájmu oddálení globálního oteplování žili „uhlíkově neutrálním stylem“. Jedním z největších světových zprostředkovatelů v miliardovém byznysu s "uhlíkovými odpustky" je přitom londýnská firma Generation investment management (Gorova oteplovací mašina na peníze, NP, 24.10.2007). Jejím zakladatelem je Al Gore. Britský deník Telegraph koncem prosince popsal soukromé aktivity šéfa Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) Rádžendry Pačaurího. Ekologisté a média IPCC rádi označují za "největší světový panel nezávislých vědců". Ukázalo se, že Pačaurí není žádný klimatolog, ale železniční inženýr. Především je ale úzce finančně propojen s takzvaným "průmyslem ochrany klimatu" (Zelená mafie a šéf IPCC, NP, 7.1.2010). Dělá poradce řady "zelených" investičních fondů a firem obchodující s trvale udržitelnými technologiemi, sedí v dozorčí radě Chicagské klimatické burzy, které prodává "uhlíkové odpustky"... A tenhle případ globálního klimatického vydírání byl shodou okolností odhalen právě v době, kdy na zápěstí Lubomíra Studničky cvakla policejní želízka.

(magazín Maxim)