Domů si nastěhuješ Lojzu s Máňou. A zavři hubu a mlč

U dveří vám zazvoní osoba s nějakou státní plackou a do otevřených dveří vsune souseda Lojzu a k němu ještě Máňu s tou hlučnou bandou odnaproti. A vy zavřete hubu, posadíte je do obýváku, ustelete jim v ložnici a vytáhnete buchtu od babičky, abyste nedostali pokutu. Zdá se vám to ujeté? Mně taky. Ten byt či dům je přece váš.

Na silnici vás předjede a zastaví hlídka policie, protože si všimla, že jste před pár kilometry nevzali tři zmoklé a zapocené stopaře s bágly na zádech a lahváči v ruce. Vytáhne pokutový bloček a dá vám dvoutisícový flastr za to, že jste ty stopaře diskriminovali, když jste se svobodně rozhodli si nezasvinit čerstvě umyté auto pro svou rodinu. Zdá se vám to ujeté? Mně taky. To auto je přece vaše. Nebo jinak. Pořádáte na své zahradě nějakou oslavu narozenin nebo nedej bože neslavíte nic, prostě jenom provokujete tím, že máte jednou za čas na pozvání přátel na sele a basy piv, a zatímco zábava je v plném proudu, vletí na zahradu kolemjdoucí ze zastávky hromadné městské dopravy s tím, že jim je nespravedlivá zima a jdou se ohřát k ohni. Zdá se vám to ujeté? Mně taky. Ta zahrada je přece vaše.

Přesně tohle mě napadlo, když jsem četl neuvěřitelnou story o soukromém provozovateli restaurace, který si dovolil stanovit pravidla ve svém vlastním podniku a omezit vstup dětem, kvůli kterým přicházel o platící klienty, které ty děti rušily - a to raději vynechám fakt, že problém je v rodičích, kteří dnes mnohdy omlouvají vlastní neschopnost a neúspěch výchovy dětí jejich údajnou hyperaktivitou. Vždyť jaký je proboha rozdíl mezi soukromým bytem, domem, autem, zahradou nebo restaurací, když nikomu jejich provozem neubližujete a neškodíte životu, zdraví nebo majetku jiného?

Ano, šlo to jistě vyřešit tím, že by majitel udělal z restaurace klub se vstupným za korunu a zákonodárci, kontroloři i soudci by měli smůlu. Jenže on chtěl férově sdělit „sorry, tohle tady nechci, děkuju“. A to se tady, do háje, už zase nesmí?! Nesmí. Lidé, kteří jsou placeni výhradně z daní ze soukromého sektoru, protože oni žádné neplatí, tedy zákonodárci, státní kontroloři a soudci, na jejichž údajné daně museli nejdřív jejich státní kolegové vybrat opravdové daně od takových, jakým byl soukromý provozovatel oné restaurace, mu za tu férovost, ze které nechtěl couvnout a stát se zařazenou ovcí ve stádu, udělili flastr. Daňoví paraziti, kteří si dokonce pomalu zabíjejí vlastního daňového hostitele. Jako vítězný státní happyend už chybí jen příkaz provozovateli podnik otevřít, nebo si jít sednout a nechat si podnik zabavit. Ujeté? Ani jako představa státní moci třeba za dvacet let? A dokázali jste si před dvaceti lety třeba představit, že si náš stát bude brát za vzor v rámci péče o děti třeba norský sociální model, který si ve svých praktikách nezadá s nacistickým odebíráním dětí z rodin a jejich převýchovou?

Možná někdo řeknete, že svoboda rozhodování o svém vlastním majetku, který jste zaplatili ze svých peněz, a jeho užití, má své hranice. Určitě ano. Nikdo by neměl mít právo skrze svůj majetek poškozovat život, zdraví nebo majetek někoho jiného. Jak z toho ale chcete vyjmout soukromou restauraci a stanovovat jí jiná pravidla, než je onen výše uvedený princip, to fakt netuším. To, co se stalo restauratérovi v Mladé Boleslavi, se totiž už zítra může stát vám, když z principů slevíte jen proto, že máte pocit, že se vás to dneska netýká, protože vy nemáte vlastní restauraci, ale pečete třeba chleba nebo opravujete boty.

Převzato z blogu se souhlasem autora