Smutnější je, když úplně stejné výkřiky ventiluje předsedkyně Fondu ohrožených dětí (MfD 25.10.). Tváří se zkušeně a odborně, jak koneckonců její funkce předpokládá. Tím více jsou však její rázné odsudky zavádějící a zvláště s ohledem na její prokurátorské zkušenosti diletantské.
Začíná prazvláštní ironizací, že „přiznání viny je okolnost polehčující, zatloukání zprošťující, jinými slovy – práva obviněných jsou nade vše, ochrana oběti až na posledním místě. Těmito úvahami se zřejmě řídil soudce Petr Fassati, který rozhodl o propuštění muže podezřelého z případu nezvěstné Aničky.“ Vysvětlení mluvčího pražského obvodního soudu se zdá paní Vodičkové šokující. Mně zase její pletení jablek s hruškami. Doznání může mít pro obviněného význam při rozhodování o jeho trestu, určitě ne o vazbě. Práva oběti s tím nesouvisí už nijak a jejich údajná přehlíženost je jen srdcebolným populistickým výkřikem.
Paní předsedkyně má samosebou pravdu, že „vazba je zajišťovací prostředek, který má zabránit tomu, aby osoba důvodně podezřelá z trestného činu se vyhýbala trestnímu stíhání, mařila vyšetřování nebo pokračovala v trestné činnosti.“ Tyto tři možné důvody vazby ale soud zkoumá až poté, když nemá pochyb o tom, že existuje aspoň důvodné podezření, že se stal skutek, který má znaky stíhaného trestného činu a spáchal jej obviněný. Toto podezření možno dovodit z různých poznatků a důkazů v různé intenzitě, které ani samy o sobě ke konečnému odsouzení nemusí stačit a lze je dokonce nalézt i v důkazech později v procesu vůbec nepoužitelných (například doznání podezřelého před obviněním). Ale aspoň nějak hmatatelné být musí. A bylo by asi dost špatně, pokud by soudce při tomto zkoumání byl vázán tím, že tenhle závěr vyřešila už policie svým usnesením o zahájení trestního stíhání. Proti kterému je mimochodem přípustná stížnost a do doby rozhodování o vzetí do vazby, ke kterému většinou dochází následující den, o ní ještě ani nestihl rozhodnout příslušný státní zástupce. Opak by znamenal absurditu, že např. u obviněného otce pro zločin vraždy novorozeného dítěte matkou, by soud už řešil pouze vazební důvody a na šílenost takového obvinění by nemohl nijak reagovat.
Nevím samozřejmě o kauze víc než z médií, ovšem stejně je na tom jistě i paní Vodičková. Myslím, že policie na dotyčného neměla nic moc jiného než to, že je recidivista, jeho stopy se našly na tašce děvčátka a při výslechu mlžil. Pročež byl obviněn ze zločinu zbavení osobní svobody. I zdálky se jeví nepříliš přesvědčivé, proč právě z něj, když zmíněné indicie evokují stejně tak trestné činy omezování osobní svobody, neposkytnutí pomoci, neoznámení trestného činu, ublížení na zdraví, vraždy, únosu a mnoha dalších. Už jen z navržených všech tří důvodů vazby státním zástupcem tak nějak vyvěrá, že ani ten si moc jistý v kramflecích nebyl.
Policisté hartusili, že soudce spis nestačil ani pořádně prostudovat, neboť jeho součástí byl i několikahodinový výslech obviněného nahraný na DVD. Právě ten měl být důležitý, neboť z něj bylo prý zřejmé, jak se vykrucuje a lže. Obviněný má však právo lhát, jako když tiskne. Myslím, že všude na světě a formálně to určitě nezakázali ani Miladě Horákové a Fučíkovi. Význam nepravdivé výpovědi obviněného proto nastane až při konfrontaci s přímými důkazy, aby bylo co vzájemně posuzovat. Třeba s výpovědí svědka či komplice, pachatele usvědčujícího. Nebo při vysvětlení jeho otisků na lahvi vodky ve vykradeném bytě, když přijde s verzí, že rád osahává kořalky v blízkém obchodě, kam chodí i majitel vykradeného bytu nakupovat. Pak možno věrohodnost podezřelého posuzovat ve srovnání s objektivním důkazem nalezeným v uzamčeném bytě, jeho osobnostním profilem a v logických souvislostech. Pokud však výpověď obviněného stojí v podstatě osamocena ve vztahu jeho kontaktu s Aniččinou taškou, se kterou mohl přijít do styku kdekdo (což předpokládám), moc důvodných podezření z ní nezískáte, ani kdyby lhal jak rybář a strhal rafičku detektoru lži.
Marie Vodičková ví, že „rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím o vině.“ Bezelstně však napovídá, že „se může stát a také se stává, že vazebně stíhaná osoba je zproštěna obžaloby. Potom má nárok na odškodnění ze strany státu.“
Mančiny voči! Bych jí teda nepřál takové odškodnění. Přirozeně řada i vazebně stíhaných je u soudu zproštěna obžaloby. Ta však musí být podložena - byť zpochybnitelnými - důkazy, nikoli indiciemi, které umožňují nespočet výkladů. Zatčení a obvinění přichází po dlouhém operativním šetření, ze kterého musí být zřejmé, odkud ty důkazy brát. Snad pro nikoho nemůže být košer podezřelého nejdřív zavřít pro uklidnění veřejnosti a pak spoléhat, že se na něj něco najde. Nebo ve vazbě změkne. To jsme už zažili a určitě ani paní předsedkyně netouží po návratu doby, kdy práva obviněných - oproti jejímu dnešnímu vidění justičního světa - byla nulová.
Dále je paní předsedkyně pohoršena slovy mluvčího soudu, že „muž sice možná o celé věci něco ví, ale nepřiznal se, zapíral, všechno jsou jen nepřímé důkazy, že muž nemluví pravdu, byl odsouzen jen za majetkovou trestnou činnost a zanedbání povinné výživy a neexistuje nic, co by prokazovalo vazbu obviněného na dívku, neboť je nikdo spolu neviděl.“ Což je podle ní asi jen prkotina a projev slabošského pozitivistického alibismu soudů, před kterým varuje, cituji: „Pokud budou soudci brát osoby obviněné ze závažných trestných činů do vazby, jen jestliže se přiznají nebo je někdo při činu nebo těsně předtím přistihne a toto dosvědčí, anebo snad pokud již pro podobnou trestnou činnost byli odsouzeni, pak hluboce lituji policii i oběti násilných trestných činů a jejich blízké. Vyšetřování se tím velmi zkomplikuje a chtít po policii, aby sledovala všechny obviněné, kteří mohli a měli být pod zámkem, snad ani nemůže být myšleno vážně. Navíc mravnostní či násilnou trestnou činnost každý pachatel jednou spáchá poprvé, nehledě na to, že ne vždy je odhalena.“ Vlastně mezi řádky radí to, co kdysi tuším Švejk říkal na plnou hubu: „Pokud by se zavřeli všichni nevinní, vraha by chytli snadno, protože by jedinej zůstal na svobodě …“ Naštěstí slova paní Marie jsou realitě stejně vzdálená jako pana Josefa.
Nejvíc mne paní předsedkyně překvapila v závěru svého příspěvku, kde si posteskla, že „zarážející také je, že mnohokrát trestaný recidivista, který se přizná, že se nadále živí trestnou činností, je propuštěn na svobodu – jen ať vesele krade dál!“ Pokud policie zjistila, že krade, měla jej z toho obvinit. Co s tím má společného soud, po kterém jej chtěla zavřít kvůli zločinu zbavení osobní svobody? Ono to fakt v trestním řízení nejde, dát do vazby člověka obviněného z velezrady a nakonec ho odsoudit aspoň za pytláctví. Nebo naopak. Tedy většinou – (taky)Aničku z „kuřimské kauzy“ zavřeli nejdřív aspoň pro poškozování práv brněnského Klokánku (paní předsedkyní jinak důvěrně známého), protože v té době ještě figurovala jen jako svědkyně týrání chlapců - za což byla nakonec odsouzena. Tudíž policie u recidivisty určitě ani na případné zlodějny neměla „nabito“, neboť vazba za ně by byla jistější a splnila týž účel.
Závěrem si dovolím ještě jednu poznámku k této kauze. Že policie je z ní nervózní, není divu. Ale je od ní poněkud nefér, když si neodpustila kritizovat mého pražského kolegu, že ji údajně neinformoval o propuštění obviněného. A ten proto prý pláchl, aniž mohl být hned sledován. Policisté přece nemohou jaksi samozřejmě očekávat, že každý jejich vazební návrh bude soud akceptovat. Takže se mají připravit na obě varianty. Ale hlavně - obviněného vezou na soud právě oni, byť z jiného oddělení. A u vazebního řízení sedí státní zástupce dozorující vyšetřování. Takže se snad mohou mezi sebou včas informovat.
Každopádně Aničce i všem Ohroženým Dětem určitě všichni přejeme zdraví a policistům brzký úspěch. Pro jeho dosažení jim ale doporučuji raději pátrat v klidu bez tiskových konferencí jitřících emoce a bez svádění nezdarů na jiné.
Autor je soudce Městského soudu v Brně