K odmítnutí ubytovat ruské turisty: historické a osobní reminiscence by neměly určovat rozsah práv kohokoliv

Judikatura je trochu jako rubání štoly. Nejdříve se vyrube hrubá štola a tím se vytvoří prostor pro následné dočišťování. Tento nález je hrubá štola… říká v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny (Vyrubali jsme štolu. Soudy ji začistí, LN 18. 5.), odvolávaje se na svůj ostravský původ, ústavní soudce Vojtěch Šimíček. A má na mysli nedávný nález Ústavního soudu ohledně hotelu, který odmítal ubytovat ruské turisty, pokud písemně neodsoudí okupaci Krymu. A vracet se k tomuto nálezu je bezpochyby užitečné.

I po tomto rozhovoru zůstává však neotřesena hlavní námitka ohledně důvodů uvedených v tomto nálezu: na několika místech je zmíněna a zjevně preferována „svoboda projevu“ podnikatele. Ale pokud jde o práva a povinnosti týkající se lidských práv, k nimž bezpochyby patří i právo nebýt diskriminován, nesmí mít postavení člověka žádný význam. Jde a musí jít o občany a jejich rovnost. Copak ve svobodě projevu mohou mít podnikatelé jiné postavení než ostatní občané?

Privátní psychologie a právo

Již dříve jsem kritizoval zcela nevhodné a nepřípadné historické paralely, kterými je nález zdůvodňován (například prý oprávněnou nechuť k „extremistickým“ stranám založeným například v hospodě „U Kaštanu“), a od takových se neoprostil ani tento rozhovor. „Jako Češi máme k Rusku jiný vztah než státy, které touto zemí nebyly okupovány,“ konstatuje se soudcem rozmlouvající redaktorka a soudce odpovídá: „O to jsou pochopitelnější emoce, které byly v tomto případě zjevné.“

Nechce se mi věřit vlastním očím: neokupovali nás Němci mnohem častěji a brutálněji než Rusové? Ale k německým turistům by takovýto postup byl považován za čiré bláznovství. Část našich předků soudila, že dobře u nás bude, „až se kozácký kůň napije vody z Vltavy“, mnozí dnes považují Rusy za zachránce a osvoboditele a mnozí za okupanty kdykoliv, v roce 1968 i 1945.

Ale co to má všechno společného s právem? Opravdu mají takové historické a osobní reminiscence určovat rozsah práv kohokoliv, byť s poukazem na „emoce“?

Zmínky o emocích, svévolné diskriminaci nebo nenávisti je v nálezu i v rozhovoru celá řada. Nějak mi to ale nejde dohromady s požadavkem na hodnotové a racionální posuzování věci, který je zde jinak preferován. Jako by nestačilo, že nám tato privátní psychologie, tolik závislá na náladě a osobním rozpoložení člověka, zamořuje prostor pro politické uvažování, kde se to „fašisty“ a všelikou „nenávistí“ jen hemží. V právu k tomu nevidím žádný důvod, již také proto, že takováto závislost takřka znemožňuje předvídatelnost práva, nehledě již na jeho obecném porozumění.

Tím, co zde bylo dosud uvedeno, nemá být v žádném případě řečeno, že předmětný nález je možné odmítnout a už vůbec ne tak jednoznačným, často vulgárním způsobem, jak se to děje třeba na sociálních sítích. Naprostou pravdu má Vojtěch Šimíček, pokud říká: „Respektujeme, že diskriminace je nepřípustná, ale to, co v reálu diskriminace je, vůbec není černé nebo bílé… při zkoumání, co je a co není diskriminace, nelze vystačit s prvoplánovým a často až ideologickým náhledem…“ Neboť to je přesně to, co se dnes velmi často děje. O nějakém „vyrubání štoly“ – tedy hornického díla umožňujícího těžbu nepříliš hluboko – nemůže být řeč. Ale bezpochyby byl tímto nálezem vytvořen pořádný zásek do monolitu zvaného „antidiskriminace“.

Diskuse, jejímž rozsahem byl Vojtěch Šimíček překvapen a o jejíž potřebě nepochybuje, musí být vedena ne o zvláštních právech podnikatelů nebo o historických reminiscencích nebo emocích, ale o tom, zda a – pokud ano – do jaké míry je ve svobodné společnosti únosný postup zákonodárce, který neodlišil posuzování diskriminace ve veřejném a v soukromém právu, ač se zcela zjevně musí jednat o zcela nesouměřitelné oblasti. Diskriminovat nesmí veřejná moc, ale svobodné rozhodování občana o svých věcech bychom měli umět odlišit od diskriminace lépe, než se nám to zatím daří…

LN, 23.5.2019