Co se týče tiskových žalob, mínění se o nich velmi rozcházejí; ti, o kterých se v novinách z jakýchkoliv důvodů píše, mívají obyčejně nemilý dojem, že jejich čest je vláčena blátem a že se jim za to nikdy nedostane náležitého zadostiučinění, což je celkem pravda; na druhé straně novináři hořce shledávají, že už se nedá do novin napsat nic, co by nebylo žalovatelné jako urážka na cti, a mají v tom směru úplnou pravdu. Napište o třicetkrát trestaném kapesním zloději, že je známý kapesní zloděj, a dotyčný pán vás může za to žalovat pro urážku na cti a vy to prohrajete, potažmo prohraje to odpovědný redaktor a bude to stát hrůzu peněz.

Tím v žádném případě není řečeno, že ing. arch. Jan Kaplický je kapesní zloděj. Tím je řečeno, že když jsem četl následující úryvek z dopisu na stránkách Fragmenty.cz, vzpomínka na nádherné dílko Karla Čapka o tom, jak se dělají noviny, byla první myšlenkou, která mi vstoupila do mysli (ano, i něco takového se občas zmůžu). Zde je ten citát:

Vážená paní, pane redaktore/ko, na základě žádosti kanceláře KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kancelář, v.o.s., která právně zastupuje pana ing. arch. Jana Kaplického ve věci porušení jeho autorských práv, práv na ochranu osobnosti, naplnění trestného činu pomluvy a porušení etických pravidel, Vás tímto žádám o stažení níže uvedených článků z Vašich internetových stránek www.fragmenty.cz. Jedná se o „Císařovy nové šaty“, „Co je před závorkou“. Zpřístupnění uvedených článků prostřednictvím Vašeho portálu pociťuje pan Kaplický jako zásah do svých práv a já tento jeho postoj respektuji. Prosím Vás o vyhovění mé žádosti a stažení uvedených článků z Vašich internetových stránek. Budete-li potřebovat bližší vysvětlení, prosím, zavolejte mi na číslo (...) Děkuji za vyhovění mé žádosti, s pozdravem Radek Martišek, Ing. arch.

Konec citátu.

Jelikož jsem naprostou náhodou oba zmiňované texty (Císařovy nové šaty i Co je před závorkou) měl po ruce, podrobil jsem je zevrubnému studiu z hlediska možných urážek na cti a jiných poškození osobních práv. Nenašel jsem nic a cítím se povinen dodat, že jako kanadský novinář znám situace, kdy redakce požádá před zveřejněním nějakého textu o názor právníka, neboť ani kanadské redakce nemají za nezbytné vyhazovat zbytečně peníze za soudy. V případě textu pana ing. arch. Martiška jsem nenašel jediné slůvko, které by ve mně vzbudilo pocit, že to nejdříve bude muset číst právník.

Pan ing. arch. Martišek si přečetl návrhy a podklady k návrhům na novou Národní knihovnu, které vytvořil pro soutěž na její výstavbu ing. arch. Jan Kaplický. Jako odborník zjistil, že ho tento návrh provokuje k některým otázkám. Tak ty otázky položil. V žádném případě na svého kolegu neútočil. Prostě se zeptal. Na to má nezadatelné právo, neboť, pakliže si pan ing. arch. Kaplický nevšiml, jde o veřejnou soutěž o veřejnou stavbu na veřejném prostranství za veřejné peníze. Navíc tak pan ing. arch. Martišek udělal odborně, čímž jistě potěšil bývalého presidenta Václava Havla, který se domnívá, že o téhle věci mají besedovat pouze zasvěcení, zatímco zástupům nás nemytých do toho vůbec nic není.

Slyšel jsem též, že se snad pan ing. arch. Kaplický popudil, že jeho kolega, ing. arch. Martišek, ve svých dotaznících použil obrázků, které byly součástí soutěžního návrhu. Podíval jsem se skrz zvětšovací sklo na seznam vlastníků práv; zjistil jsem, že jméno ing. arch. Kaplický se mezi nimi nevyskytuje ani jednou. Najdeme tam jméno britské firmy Future Systems, jejímž je ing. arch. Kaplický jedním z ředitelů, ale to je všechno. Chybí tam sice větička, kterou mají ve všech slušných vydavatelstvích za podstatnou, totiž, že práva jsou absolutní, kromě legitimního použití v legitimní recenzi, studii či kritice, ale to je přehlédnutelná drobnost: jak obrázky, tak text, jsou totiž součástí veřejného návrhu atd., takže vyhrazení práv se může týkat pouze jejich dalšího obchodního využití.

To ale není to nejdůležitější.

Mnohem důležitější je otázka, zda se pan ing. arch. Jan Kaplický během svého zhruba dvacetiletého pobytu ve Velké Británii naučil základním pravidlům slušného chování.

Tím úplně prvním pravidlem je pravidlo, kterému se říká i v češtině fair play. Pan ing. arch. Kaplický musí moc dobře vědět, že jeho hrozby soudními útoky jsou naprosto neopodstatněné. A přesto hrozí soudy. Pakliže si pan ing. arch. Kaplický NENÍ vědom, že jeho hrozby jsou neopodstatněné, vstupuje do hry další pravidlo: neznalost zákona neomlouvá.

Proboha, kdyby se pan ing. arch. Kaplický podíval, jak to běží v matce parlamentů, věděl by, že si vládní poslanec může s poslancem za loajální opozici Jejího Veličenstva vynadat ve sněmovní síni do mořských prasat, aniž by jim to vadilo tak, aby se nemohli sejít u společné tabule, třeba k večeři, kde si navzájem postesknou o nepřijatelném chování svých ratolesti, případně vymění zásadní informace o nádherném místě pro lov pstruhů (a vymění si recepisy, jak připravit pstruha k oblíznuti všech desíti).

Jednoduše řečeno: pan ing. arch. Jan Kaplický se dopouští pokusu o censuru právní cestou a měl by se za to stydět.