Letokruhy dosavadního českého pracovního práva zahrnují tři období: základní konstrukce (půdorys či filozofie) vznikla již v roce 1965 a už v minulém režimu prodělala asi desítku menších úprav. Šlo o typicky socialistický zákon, který přímo institucionalizoval roli odborů na pracovišti a dával jim úlohu jistého typu převodové páky mezi vůlí na pracovištích působících základních organizací KSČ a podnikem či institucí. Byl založen na filozofii, že všichni pracující jsou součástí jednotného celospolečenského pracovního organismu (pro jehož celkové blaho přece kolektivně pracují.), a tomu byla také zcela podřízena jednotlivá dílčí ustanovení a fakticky jen formální “práva pracujících.”

Dnešním reziduem tohoto období je jednak celkový slovník pracovního práva, několik zrušených paragrafů komplikujících orientaci v tomto zákoníku či celková nepřehledná struktura kopírující půdorys socialistického zákoníku.

Po listopadu 1989 došlo - v druhém období - k výrazným změnám i v pracovním právu. Jejich cílem bylo obnovit tradiční smluvní charakter pracovně-právních vztahů dvou rovnoprávných smluvních stran, tedy nalézt novou rovnováhu práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnance a vymezit pro odbory takové místo, jaké mají ve všech demokratických zemích na světě.

Bohužel, počínaje druhou polovinou 90. let – ve třetím období – docházelo k různým pro-odborovým ústupkům učiněným s odkazem na (či spíše pod záminkou) zachování sociálního smíru a vyjádřených zejména v kopírování toho, co bylo stanoveno různými mezinárodními sociálními chartami, organizacemi práce, ale zejména požadavky práva EU. Posledních osm let tak představuje třetí období charakterizované dvěma základními trendy: postupným nabýváním na významu kolektivních práv ve srovnání s právy individuálními (čili rostoucí role odborů) a pak také zvyšující se reglementace a regulace každé oblasti pracovních vztahů zapracováváním (i několikrát do roka) požadavků různých směrnic či nařízení EU, které taxativně upravují, co všechno se v pracovních vztazích dít musí a co všechno se dít nesmí.

Symbolickou tečkou za tímto třetím obdobím je nedávno přijatý nový zákoník práce. Jde po více než 40 letech o úplně nový pracovní kodex. Marxistické kořeny české pracovněprávní terminologie v něm byly obnoveny, a to již v těch nejzákladnějších, definičních ustanoveních: zaměstnanec tedy nemá být než pouhou a na zaměstnavatelově moci “závislou” pracovní silou. Jak je při přejímání evropského práva zvykem, je asi tak o třetinu rozsáhlejší než ten stávající, ačkoliv se mnozí bláhově domnívali, že úplně nová norma umožní jistým “setřesením” dnes do různých paragrafů poschovávaných pravidel zredukovat i jeho rozsah.

Asi jediným skutečným pozitivem mohla být explicitní deklarace principu, že to, co není zakázáno, je povoleno. Bohužel, jak to pak v těchto případech bývá, přikázáno a zakázáno je skutečně mnoho, takže bude jen stěží umožněno tento ušlechtilý princip použít. Desítky paragrafů pak říkají (jen mnohem košatějším způsobem) totéž, co je již dnes obsahem zákoníku práce. Odboroví předáci budou navíc ještě ve větší míře prakticky nepropustitelní, i kdyby nedělali vůbec nic. Odbory získaly staronové právo přikázat v některých případech dokonce i zastavení výroby. Takzvané kolektivní dohody vyššího stupně by mohly v daném odvětví i nadále přikazovat firmám, které třeba odbory vůbec nemají a s požadavkem nesouhlasí, jaké minimální či automatické sociální standardy (dohodnuté mezi úplně jinými zaměstnavateli a úplně jinými odbory) musí svým zaměstnancům zajistit. Není toto snad faktický návrat některých pravidel z předlistopadových dob?

Levicovými hlasy přijatý zákoník práce tedy přistupuje k dnešním pracovním vztahům tak, jako k typické pásové výrobě v továrně, jejíž vlastník hodlá krutě vykořisťovat své dělníky, bezmocnou a závislou pracovní sílu. Stát tedy přispěchává „bezbranným dělníkům“ na pomoc tímto zákoníkem, ve kterém přesně určuje, co si může zaměstnavatel po (jakých) zaměstnancích vůbec dovolit požadovat.

Na počátku 21. století, kdy tvoří naprostou většinu našeho národního bohatství zboží a služby vytvořené ve firmách bez přítomnosti odborů (a navíc sektor služeb dnes vytváří až 70% HDP), ale skutečně nepotřebujeme zákoník práce, který by byl možná pochopitelný v podmínkách kouřících továrenských komínů století devatenáctého. Moderní a flexibilní ekonomiku, která je schopna pružně vytvářet nová pracovní místa zajišťující dlouhodobě nízkou nezaměstnanost, tento zákoník rozhodně vytvořit nepomůže.