Již několikrát jsem ve sdělovacích prostředcích upozornil na skutečnost, že následné soudní přezkoumávání jakéhokoliv legislativního nebo administrativního rozhodnutí se u nás stává naprostým pravidlem. Výsledky takového přezkoumávání jsou však stále méně předvídatelné a stále méně je zřejmé, jak dlouho takové přezkoumání potrvá. Vzniká tak stav, který vzbuzuje dojem, že stát, jeho zákonodárné orgány a sbory postrádají nejen vliv, ale i schopnost stát řídit. Zákonodárné i výkonné orgány státu jsou stavěny do nejistoty ohledně výsledku budoucího a prakticky téměř neodvratného přezkoumávání svých rozhodnutí soudní mocí, která však není nikomu odpovědná.

Současné přezkoumávání rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ohledně "elektronického mýtného" tento znepokojující stav ilustruje více než zřetelně: Krajský soud v Brně vydal předběžné opatření, kterým zakázal nadále pokračovat v jakýchkoliv činnostech směřujících k instalaci elektronického mýtného, neboť na základě žaloby přezkoumává zákonnost postupu ÚOHS. Nikdo ovšem neví, jak a zejména kdy soud rozhodne. Firma, se kterou již ministerstvo dopravy podepsalo řádnou smlouvu, neví, zda má a může ve výstavbě mýtného pokračovat a konec řízení je v nedohlednu, neboť proti jakémukoliv rozhodnutí Krajského soudu bude možné podat odvolání k Vrchnímu soudu a nakonec i ústavní stížnost.

Důsledek tohoto stavu je pro budoucnost zřejmý: kterýkoliv neúspěšný účastník kteréhokoliv výběrového řízení, jehož stížnost bude v budoucnu ÚOHS zamítnuta, podá žalobu - pro jejíž podání není žádná lhůta od ukončení výběrového řízení stanovena - která bude léta soudy zkoumána. S vítězem výběrových řízení nebude moci být uzavřena smlouva na činnost, která byla předmětem výběrového řízení a výsledkem bude obecná nejistota, zpochybnění práce ÚOHS, který vždy bude muset čekat na potvrzení svých rozhodnutí soudem a konečně neochota podnikatelů se tak nejistých akcí účastnit se všemi negativnímu důsledky pro českou ekonomiku. Pak ovšem zákony o výběrovém řízení, o veřejných zakázkách a o ÚOHS ztrácejí v důsledku soudního přezkumu jakýkoliv praktický smysl.

Jak v této souvislosti nepřipomenout zcela nepřehlednou situaci, která v důsledku soudních rozhodnutí vzniká kolem nájemného? Přesto, že od 1. 4. 2006 platí zákon o jednostranném zvyšování nájemného, rozhodl Ústavní soud několikrát o povinnosti obecných soudů stanovovat výši nájemného podle svého tzv. "soudcovského uvážení" a o povinnosti státu hradit „škodu“, a to způsobem, ve kterém se nevyznají občané, právníci a ani – s ohledem na několik odlišných stanovisek – ani všichni soudci Ústavního soudu. Není tak vůbec jisté, jaký je skutečný právní stav, zda přijatý zákon platí či nikoliv, zda bude soudy respektován nebo nebude a jakými skutečnostmi - když ne zákonem - se soudy při stanovení nájemného mají řídit.

To vše je zdůvodňováno hledáním jakési vyšší, "ústavně konformní" spravedlnosti, dobrými úmysly, kterými, jak známo, jsou dlážděny cesty do pekla. Podobné kroky činí právo nepřehledným, obtížně pochopitelným a ještě obtížněji respektovaným fenoménem. Tento stav obecné nejistoty ohledně panujících právních poměrů nemůže nezůstat bez vlivu na právní vědomí občanů. A že tato destrukce práva se v budoucnu nemůže nedotknout vztahu občanů ke státu a k samotným základům jeho demokratického uspořádání, je více než zjevné…

(autor je poslancem za ČSSD a předsedou Sdružení nájemníků)