Většina uživatelů sociálních služeb byla ráda, že je na světě nový zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách. Dostane se jim zákonné záruky kvalit poskytovaných služeb, získají více finančních prostředků na jejich zakoupení a navíc bude jasně vymezeno, jaké služby se poskytují, a tím snad budou všichni mít také očekávaný přehled a výběr. První dvě věci jsou splněny, ale ta třetí jen zčásti – služby sice jsou jmenovány, ale to je vše.
Jakákoliv další nefinanční podpora za strany státu je nyní minimální, spíše žádná. Navíc jsou některá ustanovení zákona z hlediska poskytovatele tak zásadní, že jejich naplnění nevyžaduje 45% dotaci státu a kraje, ale podporu mnohem větší. Pokud má poskytovatel z 80 zaměstnanců v přímé péči cca 30 lidí, kteří dle zákona nesplňují kvalifikační předpoklady, musí vynaložit za 2 roky navíc více než 1.000.000 Kč, ale kde je má najednou vzít?!
Všichni víme, že poskytovatelé sociálních služeb se dlouhodobě potýkají s finančními problémy – stát kupuje stíhačky, staví nejdražší dálnice v Evropě, poskytuje nekonečné výhody svým poslancům, ale na oblast péče o potřebné vyčleňuje jen něco málo přes 1% rozpočtu na rok! Díky platnosti nového zákona se velká část těchto peněz rozdělí mezi potřebné…. Kde se ale peníze ztrácí, když lidé z nich za služby platí méně než jednu třetinu?!
Analýza ministerstva práce a sociálních věcí provedená v Pardubickém kraji uvádí, že cca dvě třetiny příjemců příspěvku na péči zůstávají doma a nevyužívají žádnou sociální službu, tj. za tyto prostředky buď nakupují péči od „neformálních pečovatelů“ (tj. rodina, osoby blízké, sousedka atd.), nebo se jedná pouze o „zvýšený příjem“ osoby, který neslouží k zajištění péče. To je pochopitelné a není to problém – stát se rozhodl podpořit každého jednotlivce a na něm je, jak se rozhodne svůj příspěvek na péči využít.
V celém systému jsou však dva nedostatky, které více než uživatele ovlivňují ty, kteří služby chtějí kvalitně poskytovat – především jde o neziskové organizace různého typu. A vůbec nejhorší je, že nový zákon úplně likviduje službu osobní asistence, která je jinde v Evropě rozšířena a v mnoha vyspělých zemích světa podporovaná. Profesionální poskytovatel služeb totiž nemá možnost naplnit tuto službu kvalifikovaným personálem. Proč? Z těchto dvou důvodů:
Za prvé: Lidé, kteří pracují již několik let jako osobní asistenti a tuto zkušenost mají, odcházejí z organizace, zapíší se na úřad práce a poskytují tuto službu tzv. načerno. Uživatelé jim z příspěvku mohou platit (stačí, aby na úřadě uvedli, že služby poskytuje neformální pečovatel), osobní asistenti si tak přijdou na dobré nezdaněné odměny a nevyplatí se jim pracovat u poskytovatele, kde je mzda nižší. Už vůbec se jim nevyplatí zřizovat si ŽL, podstoupit složitou registraci a potom za odměnu očekávat přísnou kontrolu kvality a ještě odvádět daně. Takže jinými slovy prima daňový únik z rozpočtové kapitoly státu, asi se není v českých podmínkách čemu divit.
Za druhé: Druhým velkým problémem je to, že služba osobní asistence je většinou startovní služba pro studenty a mimo jiné také zájemce z řad sociálně znevýhodněných skupin, kteří chtějí najít uplatnění. Bohužel po registraci této služby již není možné přijmout někoho, kdo nemá 150hodinový kurz (kurzů je bohužel minimum, lidé si je sami nezaplatí a ÚP je zatím téměř nenabízejí) a nebo nemá sociální vzdělání – což většina zájemců nemá (často tomu bylo tak, že si toto vzdělání lidé při práci doplňovali). Ostatně absolvent VOŠ nebo VŠ se sociálním zaměřením hledá jinou práci než být osobním asistentem – to si často vyzkoušel již za studií. Navíc téměř 80% osobních asistentů pracuje na ½ úvazek (DPČ).
Rozumím tomu tak, že ČR jde proti snahám celé EU. Proti snahám o to, aby skupiny obyvatel ohrožené sociálním vyloučením dostaly příležitost najít uplatnění. Kde jinde ho mají najít, když nemohou začít pracovat ani v sociální oblasti, kde hrubá hodinová mzda osobního asistenta je 75 Kč, což je např. pro Prahu dobrá brigáda, ale rozhodně ne dobrý příjem pro přežití. I bez 150hodinového kurzu můžete za 70 Kč hrubého skládat zboží, tak proč se snažit o rozvoj svých kompetencí?
Namítnete možná, že jde o práci s lidmi a je třeba kvalifikovanou sílu – s tím souhlasím. Jako poskytovatel osobní asistence naše organizace zavedla systém metodické práce a vyškolila metodiky, kteří se zájemcům o osobní asistenci věnují, podporují je při práci v terénu a průběžně je zaškolují. Zajistit metodické vedení 20 osobních asistentů stojí ročně cca 1 250 000 Kč, které uživatelé nemohou z příspěvku platit. Uživatel totiž při plné ceně 85 Kč za hodinu osobní asistence dokonce nezaplatí ani mzdové náklady poskytovatele, které jsou 100 Kč za hodinu Pokud by je uživatel měl zaplatit, pak by byla hrubá mzda asistenta za hodinu práce 62 Kč.
Ale zpět k systému metodické podpory, ten je nám nyní s ohledem na kvalifikační požadavky málo platný a zájemce, který nesplňuje podmínky zákona zkrátka nemůžeme přijmout. A tak nám přirozeným úbytkem a fluktuací mizí osobní asistenti, noví však nepřicházejí. Pražská ODS však slibovala 1898 asistentů pro pražské vozíčkáře! Jestli zákonem nastartovaný trend bude pokračovat, do poloviny roku 2008 nemá naše centrum personál. Dostanou se tedy uživatelé lépe ke službám? Osobní asistenci již dnes nikdo nechce zakládat, hrubě se to nevyplatí a i podprůměrný ekonom si spočítá, že je to předem prohraná bitva. Tedy pokud se nezmění zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách. Náznaky i z MPSV již jsou, snad se tedy dočkáme úprav, které z uvedeného zákona udělají kvalitní právní normu.
Praha, 2. srpna 2007
zástupce poskytovatele sociálních služeb POHODA - společnost pro normální život lidí s postižením