Facka pro neposlušné dítě je pro Čechy snad národním kulturním dědictvím, vybavují se mi scénky z filmu Slunce seno a pár facek. Mnozí odborníci také tvrdí na to, že mírné použití fyzických trestů nemůže být ve výchově na škodu. Kdo z nás to nezažil, ať na té či oné straně?
Paní ministryně poukazuje na pozitivní přínos podobného zákona v sousedním Německu, kde norma podle místních průzkumů přinesla snížení počtu týraných dětí o třetinu. Podle Cyrila Höschla také v některých skandinávských zemích tyto zákony platí, např. ve Švédsku podle jeho slov založených na zkušenostech jeho kolegyně, švédské učitelky, „vyrůstá z nedotknutelných generace nesnesitelných spratků způsobujících ve škole takovou spoušť, o jaké naši učitelé nemají naštěstí ani ponětí“. Pan profesor také pochybuje o preventivním působení takového zákona proti patologickému týrání dětí.
Podstatou problému je odlišení obyčejné facky nebo pohlavku od dlouhodobého, systematického týrání. Současná právní úprava povinuje dětské lékaře, pracovnice orgánů sociálněprávní ochrany dětí a nepřímo všechny spoluobčany upozorňovat na skutečnosti, které nasvědčují, že dítě by mohlo být týráno. Vina není, jak tomu často bývá, na chabé právní úpravě, ale na liknavosti úřadů, lékaře a apatii okolí.
Konstatuji, že co je uvedeno výše, je názorem odborným (míněn názor prof. Höschla). Podobné tvrzení by však ministryni politické body nepřineslo. Není tedy nic snazšího, než „obšlehnout“ něco od souseda a připsat si úspěchy. Velkou chybou politiků je, že nejsou schopni uvádět argumenty pro i proti (viz příklad Německo vs. Švédsko). Nebo se snad o ně nezajímají?
Zřejmě zákon nevyřeší jevy vedoucí ve společnost k tomu, že dopustí týrání bezbranných dětí. Nicméně pokud by ubránil byť jediné dítě před týráním a po zásluze potrestal viníka, pak je jeho existence ospravedlnitelná. Musíme si uvědomit, že zákony lidé porušují a lidé také dohlížejí nad jejich dodržováním.