PRÁVO: Vypořádání se s totalitními režimy po česku
Jenže v tomto případě by býval rychlejší postup nanejvýše vhodný, protože se nejedná o běžný zákon, nýbrž o zákon, kterým se zakládá instituce zabývající se zločiny totalitních režimů. Takový zákon velmi spěchá, měl tu být nejpozději již před deseti lety, časový faktor hraje neobyčejně velkou roli kvůli tzv. orální historiografii, neb pamětníci těch dob umírají. Zpoždění je ku prospěchu bývalým pracovníkům StB a dalším, kteří tento režim podporovali.
Skupina poslanců se obrátila k Ústavnímu soudu ČR s návrhem zrušit zákon o zřízení Ústavu proto, že porušuje závazky vyplývající z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (svobodu myšlení a svědomí čl. 9), a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech atd.
Soud sice žádost 13. 03. 2008 zamítl, ale několik soudců odevzdalo odlišné stanovisko. Omezení členství v orgáchech Ústavu (Rada Ústavu a ředitel Ústavu) vidí hned několik soudců jako porušení zákazu diskriminace. Tak článek č. 7 (6) , podle kterého je s „funkcí člena Rady neslučitelná funkce presidenta České republiky, poslance, senátora, člena vlády, soudce, státního zástupce, člena Nejvyššího kontrolního úřadu a člena bankovní rady České národní banky. Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo politickém hnutí. “
Problémy mají soudci také s článkem č. 19, který určuje, kdo se nemůže stát vedoucím Ústavu a vedoucím jemu příslušného archívu. Ti, kteří nesmějí být do této funkce jmenováni, byli:
a) členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska
b) absolventy vysokých škol politických, bezpečnostních a vojenských
Pan předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský píše ve svém stanovisku doslovně: „Dopadem ustanovení § 19 odst. 1 je vyloučení z přístupu k vybraným funkcím v Ústavu a Archivu řady významných historiků, kteří se pro objasnění zločinů autoritativních režimů v naší zemi nepochybně přičinili mírou dosud nejvyšší“ a následuje vyjmenování řady pánů.
Paní soudkyně Wagnerová argumentuje německým zákonodárstvím, aby dokázala, že zákon omezením přístupnosti do vedoucích míst jde dál než Stasi-Unterlagen-Gesetz. Členství v SED není překážkou, což paní Wagnerová správně napsala. Ale všichni státní zaměstnanci museli při nástupu do zaměstnání nejen podepsat, že se Státní bezpečností NDR nespolupracovali, nýbrž byli i několikrát prověřováni. Já například přišla jako státní bavorská zaměstnankyně v roce 1992 do Durynska a zde jsem tato přešetřování musela též absolvovat, i když u mne, jako rodilé Češky žijící do té doby v Bavorsku, byla pravděpodobnost něčeho takového rovná nule. Členství v SED sice nebylo překážkou pracovat ve veřejné službě, ale vedoucí místa - od referentů nahoru byla obsazena lidmi ze Západního Německa.
Na námitku paní soudkyně Wagnerové, že zákonodárnými normami se s minulostí nedá vypořádat a že tuto úlohu může převzít jen občanská společnost, a to dialogem, si kladu otázku, jak si to vlastně představuje.
Soudce Jan Musil udělal dokonce exkurs až ke kardinálu Richelieu, Ludvíku XIV. a Pruské akademii věd. Má sice pravdu, že například v Německu vědecké instituce nejsou součástí státu, ale většina jich je zemí a státem (nebo jen zemí a nebo jen státem) financována. Prezident společnosti je volen grémiem, ve kterém sedí státní zástupci, a samozřejmě se tyto instituce zakládají zákony zrovna tak jako Úřad pro studium totalitních režimů.
Jako emigrantka, která se stále ještě cítí Češkoou, bych si přála, aby soudci při své argumentaci byli preciznější a potřebují-li odbornou pomoc, aby se na někoho z nás obrátili. Dále bych si přála, aby § 4 zákona č. 107/2002 Sb. byl novelizován. Podle něj spisy smějí studovat jen lidé mající českou státní příslušnost. Až na málo výjimek, ke kterým patřím i já, se tímto zákonem znemožnil náhled do vlastních spisů tisícům emgrantům - a byli to právě tito lidé, kteří pro politické stíhání zemi museli opustit.
