Hospodářské noviny přinesly „šokující odhalení“. Více než pětina z čtyř set dotazovaných firem se stala obětí vydírání. Manažeři si stěžují i na praktiky politiků. Když se však zkusíme zamyslet nad tím, jak je toto možné, zjistíme, že na tomto zjištění nic nepochopitelného není.

Zkusme si představit fiktivní stavební firmu F, která žádá o veřejnou zakázku. Tato firma F se snaží vyhovět všem legálním povinnostem a přihlásí se do tendru. F však netuší, že v tendru je také přihlášena firma G, která má stejný zájem o stejnou hypotetickou zakázku.

Představme si dále politika P, který rozhoduje o přidělení zakázky. Tento náš politik P by rád vyhověl svým voličům a rád by postavil ve svém okrsku voličům „veřejný statek“. Důvod pro takové rozhodnutí je zřejmý. „Veřejných statků“ je třeba. A způsob, jakým je zabezpečit, není o nic méně zřejmější. Je třeba využít největší výdobytek veřejného financování – outsourcing, neboť jedině ten dokáže výstavbu „veřejného statku“ (třeba nádraží) zajistit nejlevněji. Zmiňovaný politik P poté, co je jeho rozhodnutí odsouhlaseno, nastaví kritéria pro volbu stavební firmy tak, jak si žádá „veřejný zájem“.

Ovšem co si budeme nalhávat, zmiňovaný politik P je také jenom člověk. Má rodinu a chce slušně žít. Toho si je firma G vědoma a nabídne politikovi legální výstavbu rodinného domu za dobrou cenu. Proč ne, každý si staví dům, na tom není nic divného. Co za to ale politik na oplátku firmě G nabídne? Nic nelegálního, pouze poupraví „veřejný zájem“. Kdo vlastně ví, jaká taková cena „veřejného statku“ má být? No přece firma, která jej realizuje. A tak firma G vyčíslí politikovi všechny nutné náklady spojené s realizací „veřejného statku“ tak, že by se v nich ztratilo několik rodinných vil.

Problém však může nastat v momentě, kdy se nečekaně přihlásí do konkurzu firma F. Firma G se o konkurenční firmě dozví a začne vyjednávat. „Veřejné statky“ se přece nerealizují jenom jednou. Státní investiční aktivita přece neutuchá, tak co bychom se nedomluvili. Jednou vyhraji tendr já a podruhé ty. Pokud vládní investice bude dostatečně vysoká, tak na tom vyděláme oba.

Jakmile se ale firma F začne „cukat“ a snaží se legálně soutěžit, nastává problém jiný. Pak musí přijít na řadu vydírání. Je však těžko představitelné, že vydírané firmy nereportují takové praktiky čistě ze strachu.

Zkusme uvažovat. Pokud stavební firma F začne reportovat vydírání třeba ze strachu z konkurence, je jasné, že se to v byznysu hned rozkřikne. Taková firma je pak brána konkurencí jako firma, která nemá důvěru. Jiné firmy se pak na firmu F mohou dívat skrz prsty, avšak co je podstatnější, už s touto firmou nikdy neuzavřou vzájemně výhodnou dohodu o veřejnou zakázku. V odvětví, jakým je stavebnictví, může taková situace způsobit firmě F vážné existenční problémy. Obzvlášť, když musí soutěžit s firmami, které mají s politiky blízké kontakty. Politický kontakt se tímto stává nepostradatelnou podmínkou konkurenceschopnosti firmy, stejně jako třeba reklama.

Ve stavebnictví může být například běžné, že jedna firma G vyjednává obrovské zakázky, které jsou realizovány menšími firmami bez politických kontaktů. Pokud menší firma začne reportovat, může se s lukrativní budoucností pod patronací firmy G rozloučit. Takové sdružování je logicky výhodné, neboť velmi nákladné vládní investice nelze prakticky s ničím porovnat, a tak je rozpočtové omezení velmi otevřené.

No a politik? Copak občan ví, kolik ho „veřejný statek“ stojí? Zajímá ho to vůbec? Pro občana je tak nákladné najít všechny dostupné informace kolem poskytnutých veřejných zakázek, že je pro něj výhodnější to prostě ignorovat. Rozloženo na všechny voliče, nakonec nás to tolik nestálo.

A investigativní novináři? Ti si vybírají jenom sólokapry. Televize přece nežije jenom z toho, že masíruje občany korupčními skandály. Musí platit hokejové přenosy, domácí telenovely a americké seriály, aby mohla lukrativně prodávat čas vymezený na reklamu.

Suma sumárum, zjištění „šokující“, ale málokoho zvedne ze židle.

Lliberální institut