Kolik je hloupých, líných a nepoctivých soudců? To nevíme. Například prezident soudcovské unie Jaromír Jirsa si myslí, že „je to asi jako v jiných oborech“, a konkrétně zmínil v rozhovoru na stanici Radiožurnál (v pondělí 28. května) například lékaře a novináře.

To není moc lichotivé, když uvážíme, že soudcovství je elitním stavem, jehož členové se pečlivě vybírají a jmenuje je prezident republiky. Ale i kdyby bylo špatných soudců v relativních číslech i desetkrát méně než špatných novinářů, je to proklatě moc!

Ne snad proto, že by soudci měli větší moc. V určitém smyslu ji mají, ale neplatí to bezezbytku. Neodpovědný novinář nebo špatný lékař může za určitých okolností zničit jinému člověku život snadněji a rychleji než mizerný soudce.

Ovšem ten hlavní rozdíl je v tom, že nemáme mechanismus, jak práci soudců kontrolovat a jak se těch špatných zbavit. Když jsem psal předešlou větu, úplně jsem viděl, jak soudci při čtení nervózně poposedávají a vykřikují, že to není pravda. Existuje přece kárné řízení a v jeho rámci může být soudce za své prohřešky potrestán. Důtkou, snížením platu, nebo i odvoláním z funkce.

Kámen úrazu Teoreticky je to hezké. Jenže ve skutečnosti je to jen špatný vtip. Považme: od účinnosti zákona o soudech a soudcích v dubnu 2002 přišlo v důsledku svých chyb o místo pouhých pět soudců. Necelých třicet jich bylo potrestáno důtkou, o něco málo víc krátkodobým snížením platu o čtvrtinu.

To je všechno.

V Česku působí asi tři tisíce soudců.

Že by tak malý počet z nich dělal chyby a pracoval špatně? Ne, to prostě statisticky není možné. Sám šéf soudcovské unie přece říká, že procento těch nekvalitních je mezi soudci srovnatelné s jinými profesemi.

O nápravu se snaží ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Mladý politik a celkem úspěšný úředník byl soudci až dosud spíše chválen: to když vymýšlel způsoby, jak omezit jejich papírování a fakticky jim ubrat práci.

Teď ovšem přichází s novelou zákona o soudech a soudcích.

Výsledek? Doslova hysterická reakce soudců.

Kamenem úrazu je především návrh, aby o prohřešcích soudců v kárném řízení nerozhodovali oni sami, nýbrž také laici. Ovšem laici v tom nejužším slova smyslu: byli by to také právníci, ale jiných profesí. Například advokáti či notáři. Konkrétně by napříště byl kárný senát tvořen třemi soudci a dvěma takovými laiky.

Logika je jasná. Podíváme-li se na výsledky kárných řízení za poslední roky, nemůže nás nenapadnout, zda důvodem jejich mizivosti není soudcovská solidarita neboli řečeno příslovím stará známá pravda, že „vrána vráně oči nevyklove“. Laický či lépe řečeno „nesoudcovský“ prvek silně vadí šéfovi Soudcovské unie Jaromíru Jirsovi. Ten ve zmíněném rozhlasovém rozhovoru s Martinem Veselovským řekl: „Pane redaktore, jak by vám bylo, kdyby rozhodoval o tom, jak vedete ten dnešní dialog, na syndikátu novinářů nějaký váš posluchač?“ To ovšem není dobrý příklad. Za prvé, posluchači a čtenáři rozhodují o nás novinářích dnes a denně, a to tím, který knoflík zmáčknou nebo které noviny si koupí. Žádnou takovou možnost „zákazník“ justice nemá.

A za druhé, čeští novináři žádnou autoritativní profesní instituci nemají. Bohužel. Ovšem takzvané tiskové rady, které fungují ve většině západoevropských zemí, jsou tvořeny nejen novináři, ale zároveň vydavateli či mediálními manažery. A v některých zemích mají ve svých řadách dokonce i zástupce veřejnosti. To by bylo slovo do pranice!

Místo aby soudci odmítali „vetřelce“ hodnotící jejich práci, měli by říct: Ať stejný princip zavedou i další profese. Třeba novináři nebo politici, které si tak často berou za příklad. To by bylo slovo do pranice, místo poplašeného kvičení, že přijdou o svou nezávislost.

Nikdo jim ji nebere. Každý si jistě uvědomuje, že nezávislé soudnictví je klíčové pro fungování státu. Ovšem nikdo by také nepočítal potrestané či odvolané soudce, kdyby naše soudnictví dobře fungovalo. Objektivní pravda je taková, že justice je v dezolátním stavu.

Ukázaly to mimo jiné až skandálně defétistické výroky politiků, kteří před časem rozhodovali o vydání Jiřího Čunka – jejich argumentem bylo, že přece svého kolegu nevydají něčemu tak nebezpečnému a nepředvídatelnému, jako je česká justice.

Změna je nutná. Cokoliv k ní může vést, stojí za pokus. Součástí, ne-li nejdůležitějším pilířem soudcovského řemesla, je elementární smysl pro spravedlnost. Pokud ho soudci či zejména jejich představitelé mají, přestanou kvůli „laickému prvku“ vyvádět.

LN, 2.6.2007

Autor je novinář