V našem nájemním domě jsou také nájemci, se kterými uzavíráme již smlouvy svobodně a kteří platí nájemné stanovené vzájemnou dohodou. Těm se říká nájemci tržní nebo také neregulovaní, to však pouze proto, aby se odlišili od nájemců regulovaných. Reguluje je totiž trh. Když požadavky majitel přežene, byt prostě nepronajme a nechat prázdný byt si může dovolit málokdo.

Nájemci neregulovaní také občas nejsou žádní andílci, tu zanechají dluhy, tu natřou všechna futra modře, o špíně v bytě nemluvě. O výmluvách, proč nezaplatili, bych mohla napsat knihu, v první fázi je to obvinění pošty či peněžního ústavu. Často přicházejí s realitními makléři, kteří však mají zkušenosti především s podnájmy, což přeloženo znamená podnájem v bytech obecních bez souhlasu obce a zdanění příjmů.

Specifické poznatky mám z pronajímání bytu po rodičích v našem rodinném domě vietnamské rodině. Paní zde již nějakou dobu žila a manžel se synem, který ve Vietnamu dokončil základní školu, právě přijeli. Byli rádi, že po bydlení na ubytovně mají soukromí a bezpečí a učili se žít samostatně. Při pohledu na vyúčtování jsem pak slyšela: „Já myslet, že elektřina (plyn, voda, telefon) ne drahá, ale ona moc drahá.“ Denně v časných ranních hodinách odjížděli stařičkým autem na tržiště, kde byli celý den. Narodila se jim dvojčata, dnes jsou to už druháci s perfektní češtinou, koupili si byt, tržiště je zrušeno. Platební morálka perfektní, v bytě se však sedm let neuklízelo. Byla to po jejich odchodu fuška, ale neberu to národnostně, vím o bytě zdevastovaném anglickou rodinou i neuvěřitelné špíně, která zůstala v bytě po české vedoucí pobočky banky. A tak máme vietnamské nájemníky opět, jsou to naše milé „kuňky“.

Musím se pobaveně usmívat, když čtu výzvy a inzeráty realitních kanceláří a hypotečních bank, které se snaží navodit představu, jak snadné a krásné je vydělávat peníze pronajímáním bytů. Není, ale případné potíže už na sebe beru dobrovolně a s jistou zvědavostí, čím nás nový nájemník zase překvapí, co ještě neznám, protože, jak říkám, my nemít dům, tak o životě nevím vůbec nic.

Vlastnit nájemní dům a pronajímat byty opravdu není jednoduché. Musíte být právníkem, ekonomem, uklízečkou, broukem Pytlíkem (práce všeho druhu), ba i znalost psychologie se hodí. Musíte mít dobré nervy na chození po soudech a někdy také mít odvahu pohybovat se na hraně zákona. Když to ale vezmu objektivně, naše situace v porovnání s některými jinými majiteli, především restituenty, není zdaleka nejhorší. Dostali domy v havarijním stavu, často s desítkami bytů plných regulovaných, často svérázných nájemníků a aby toho nebylo málo, v památkových zonách. Hrozná představa.

Když se na internetu objeví článek na téma deregulace, případně odškodnění majitelů, začne hned zuřivá diskuse. Diskutují lidé vzdělaní i pologramotní a, jak je v kraji zvykem, vědí, jak to bylo, je, mělo být a bude. Dominuje závist, nenávist, zloba a nadávky, časté jsou návrhy nenažrané majitelé věšet, případně střílet. Jsou také příspěvky vstřícné, věcné a chápavé, ale diskuse je vždy velmi živá. A tak dávám názor do pranice. Neznám v tomto státě jinou skupinu osob, kterou by tak zneužívali politici všech politických stran pro své zájmy a politické cíle, jako zneužívají vlastníky nájemních domů.

Veseleji:
V třicetistupňovém vedru říkám bodře nájemníkovi Huongovi: „To je teplo, že? Jako ve Vietnamu.“ „ Mááálo, ve Vietnamu štyžicet,“ zní odpověď.

Nevesele:
Po reportáži na TV Nova, kde pan Zahradil vysvětlil, že není regulovaným nájemníkem, protože on už si ten byt v centru Prahy za 400 000 Kč koupil, navrhuje jedna majitelka vlastní scénář pro Novu takto: „Já stojím v odrbaných teplácích s koštětem před naším zchátralým domem. Regulovaní nájemníci mi kynou na pozdrav z nového Mercedesu a odjíždějí na chalupu.“

Hodně smutně:
Názor majitelky z diskuse na téma výše odškodnění: “Já už bych se spokojila i s tím, kdyby nám někdo řekl PROMIŇTE.“

(předchozí články zde a zde - pozn. redakce)