Za pandemii koronaviru zaplatí každý z nás. Jak moc, to závisí na jeho zdravotním stavu, způsobu obživy nebo sociální situaci. Ale ne všichni z ní vyjdou jako poražení. Mezi vítěze budou patřit právníci. Alespoň tedy někteří.

Je takovým dobrým pravidlem ve slušné společnosti, že když někdo způsobí někomu svým jednáním újmu, ať již hmotnou či nehmotnou, tak by jej měl také odškodnit. To platí jak mezi lidmi navzájem, tak i mezi firmami, případně mezi firmami a fyzickými osobami. A pak také samozřejmě ve vztahu stát versus občan, případně podnikatel. Takže když stát kupříkladu při rekonstrukci dálnice uzavře odpočívadlo, na kterém pak musí podnikatel dočasně zavřít svoji restauraci, tak by mu měl vzniklou škodu uhradit. A to pěkně do haléře. Analogicky by se mělo postupovat i v ostatních případech, kdy dojde ve veřejném zájmu k omezení nebo jinému poškození něčího podnikání. A je přitom jedno, zda jde o velkou firmu či malého živnostníka. Toto pravidlo patří zkrátka do kategorie těch, přes které „nejede vlak“, a pokud je někdy porušeno, tak je to od státu pěkný podraz.

Otázkou ovšem je, zda lze postupovat stejně striktně i v situacích, kdy stát neomezuje podnikatele na základě svého dobrovolného rozhodnutí (že například opraví dálnici), ale kvůli eliminaci dopadů vzniklých působením „vyšší mocí“. Což je právě případ opatření, kterými se snaží dostat pod kontrolu epidemii koronaviru. Je to nepochybně složitá otázka, kterou lze posuzovat z různých úhlů pohledu. Jako právní laik se vyvaruji toho právnického, ale přidržím se pohledu „selskorozumového“.

Můžeme samozřejmě polemizovat nad tím, zda jsou opatření vlády přiměřená a jestli nešlo nalézt jiná řešení jak bránit šíření epidemie, aniž by byl dopad na část podnikatelů tak dramatický. Zkušenosti z jiných zemí nám však ukazují, že k omezení podnikání a tím pádem i k oslabení ekonomiky by zřejmě došlo tak jako tak. Jediný rozdíl je přitom nejspíš v tom, že při řízeném (proaktivním) útlumu nedochází k takovému náporu na zdravotní systém, životně důležité funkce státu zůstávají zachovány a epidemie si vyžádá nižší počet obětí. Zatímco ten neřízený (reaktivní) vede k nekontrolovatelnému kolapsu řady oblastí státu (zdravotnictvím počínaje) a počet obětí je výrazně vyšší.

Pokud tedy přijmeme premisu, že stát neměl v podstatě jinou možnost a škodám tak nešlo zabránit, je podle mne vcelku logické, že v tom případě po něm nelze spravedlivě požadovat ani to, aby za ně přejímal plnou odpovědnost. A tedy podle mne nemá povinnost poskytnout podnikatelům plné odškodnění. Osobně si myslím, že by se mělo omezit jen na přímé hmotné škody, které nelze nahradit jinak. Tedy například to, že majitel restaurace musel vyhodit suroviny, ze kterých už nemohl uvařit.

Vyvinění státu z odpovědnosti za škody ovšem vůbec neznamená, že by neměl podnikatelům pomáhat, jak to jen jde. Něco se už děje. Je ale jasné, že finanční injekcí 25 tisíc, příspěvky na mzdy, odpuštěním záloh na sociální a zdravotní pojištění a dalšími schválenými záležitostmi to skončit nemůže. V zájmu státu totiž je, aby bylo co nejméně těch podnikatelů a živnostníků, kterým tato krize zláme vaz. Pokud chce vzkřísit ekonomiku, tak to bez nich zkrátka nepůjde a na pracáku jsou mu pendrek platní.

Celá tato úvaha má ovšem jednu zásadní vadu na kráse. On totiž ten „selský rozum“ ne vždy s právním řádem koresponduje. A ten řád navíc není úplně dokonalý. Zákony jsou totiž formulovány tak, aby fungovaly za běžné situace, a z těch mimořádných pak řeší jen ty, které zákonodárce při jejich přípravě a schvalování domyslel. A obávám se, že se světovou pandemií moc nepočítal. Takže nejspíš celou řadu záležitostí neřeší buď vůbec, nebo jen nedostatečně. Právě ty pak mohou být z pohledu státu tím slabým místem, které by mohlo zavdávat prostor pro uplatňování nároků na odškodnění ze strany dotčených podnikatelů i nad rámec toho, co by jim byl ochoten uhradit dobrovolně.

Zatím se však pohybujeme jen v rovině úvah. Jaká bude skutečnost, se ukáže, až se koronavirová krize přežene a život se začne vracet do „normálních“ kolejí. Právě v tu chvíli spatří světlo světa první požadavky podnikatelů na odškodnění. Stát je nepochybně odmítne a celá věc půjde k soudu. Zde se budou dle mého názoru řešit dvě zásadní otázky. Jednak to, zda je stát opravdu za tyto škody odpovědný, a pokud ano, jak vysoké odškodnění vlastně podnikatelům náleží.

Bude nejspíš hodně záležet na tom, zda a jak bude soud vyvažovat mezi rigidním výkladem práva, smyslem samotného principu odpovědnosti a zájmem, který má hájit. Rozhodování ovlivní nepochybně i to, jak se u nás podaří celou epidemii zvládnout. Pokud si vyžádá výrazně méně obětí v přepočtu na počet obyvatel než v zemích, které s přísnými opatřeními otálely, tak to bude poměrně silný argument pro oprávněnost jejich zavedení, a tedy i pro obhajobu státu snahou minimalizovat škody. A nejspíš by měl soud také zohledňovat fakt, že stát dokázal pružně změnit své předpisy, aby mohl poskytnout podnikatelům pomoc i nad rámec pravidel platných ještě před začátkem pandemie.

Pokud někomu připadá otázka odpovědnosti státu za škody komplikovaná, tak vězte, že je to úplná banalita proti tomu, kdyby soud nárok na odškodnění skutečně uznal a začal by řešit jeho výši. Nejspíš by se muselo složitě dokazovat, jak by se vyvíjelo podnikání daného subjektu v případě, že by stát žádná omezení nevyhlásil a jeho provoz by běžel normálně dál. Třeba takový vývoj tržeb. Jen těžko by se dalo vycházet z nějakého průměru za poslední roky. Koronavirová epidemie by tu totiž byla tak jako tak, a musel by se tedy zohlednit její pravděpodobný dopad na jejich výši. Což je hodně těžká úloha, protože pro vytvoření takové simulace chybí relevantní data. To aby si soud raději pořídil křišťálovou kouli.

Spory o stanovení odpovědnost za škody a výše odškodného budou zkrátka nepochybně velmi komplikované a zdlouhavé. A obě strany budou klást vysoké požadavky na kvalitu svého právního zastupování. Proto si troufám tvrdit, že vítězi koronavirové krize se stanou právníci. Budou totiž mít zajištěnou slušně honorovanou práci na řadu let dopředu. Připravit o ni by je mohl stát snad jen tím, že by se dokázal s podnikateli nějak dohodnout. Třeba ve smyslu „vy po nás nebudete chtít odškodnění a my vám za to nebudeme komplikovat život“. Což je taková fikce, že se podle mne právníci o svůj byznys rozhodně bát nemusí...

V souvislosti s koronavirovou krizí nás však čekají soudní spory i jiného typu. Jde o záležitosti legálnosti postupu vlády při vyhlášení nouzového stavu a případné trestněprávní odpovědnosti některých osob v souvislosti se zvládáním epidemie v naší zemi. Tyto spory se už dokonce rozběhly a nejaktivnější v nich jsou manželé Záhumenští. Začali žalobou u Ústavního soudu (zde) a pokračovali podáním trestního oznámení na pány Babiše, Vojtěcha, Hamáčka a Prymulu. V něm je podezírají ze šíření nakažlivé nemoci, poškozování cizích práv a obecného ohrožení (zde).

Nelze se však zbavit pocitu, že motivací pro tyto kroky je především to, že oba právníci nemají zkrátka tuto vládu a především jejího premiéra příliš v lásce. Čímž se ani moc netají (zde). A tak tato žaloba neřeší primárně otázku zákonnosti, respektive nezákonnosti vyhlášení nouzového stavu a trestní oznámení není snahou o vyšetření podaných podnětů, ale jde především o proklamace určené pro potěchu mysli odpůrců Andreje Babiše. Myslím, že to u těchto dvou záležitostí neskončí. Možná se totiž poté, co vláda uvolní omezující opatření a někdo další na koronavirus zemře, dočkáme podání trestních oznámení týkajících se podezření ze spáchání i mnohem závažnějších trestných činů. Je totiž zjevné, že když zaslepenost převáží nad zdravým úsudkem, tak je možné úplně všechno...

Tito dva právníci ovšem mezi vítěze koronakrize nejspíš patřit nebudou. Jen těžko by si je totiž někdo najal, aby mu pomohli vysoudit ze státu odškodné. Jednak proto, že se na tento typ sporů nespecializují (zaměřují se na ústavní a správní právo), ale především proto, že podnikatelé investují jen do těch aktivit, které jim můžou něco přinést. A ne aby za jejich vydělané peníze dělal někdo laciná gesta...