Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol.

Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala Michaela Schneidrová. Přípravou rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu. Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o této situaci neinformoval a současně za jejími zády komunikoval s policií, kterou se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.

Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí. Po prostudování spisu se rozhodla, že podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové.

Zjistila, že se sice ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a 27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince 2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré víře, že byly vydány právem, následky případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani nemohla, ba dokonce nesměla znát příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13. února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem zřejmé z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu, dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.

Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá možnost odebrání licencí kvůli padělaným revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za neoprávněné odebrání licencí.

Připusťme ale, že Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně, aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství (přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku, zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.

Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo Michaele Schneidrové trestní stíhání. Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených.

Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne 13. března 2013. Hledání motivu k protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely Schneidrové s ním, což měl být důvod k jejímu vyloučení z řízení pro podjatost. Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.

Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá, že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí tedy uložil trest jako za ublížení na zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých důkazů.

Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení spolupracující obviněné.

Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti jejich postavení. Jejich vztah není důvěrný.

Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.

Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou zvěří.

Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody. Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera, nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak, že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli na vzniku hypotetické škody, kterou (zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.

K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.

Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”. Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do samostatného řízení.

V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.

Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun v souladu s ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z ukázek dvojlomnosti vztahu justice k veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli vyjadřují k jejich činnosti a chování.

KONEC