aneb Neblbneme na kvadrát?
Prakticky nemine den, aby se v médiích neskloňovaly v nějakém pádu veřejné zakázky. Divák televize či čtenář novin tak získává jasnou představu o tom, že všude kolem jsou jen darebáci a korupčníci a je jen velká škoda, že už všichni nebručí někde za mřížemi oblečeni do vězeňských tepláků. Já sám se profesionálně veřejnými zakázkami řadu let zabývám, a tak si dovolím pár svých postřehů a promiňte mi u toho občas trochu ironie, sarkasmu a nadsázky.
Asi každý si už někdy musel položit otázku, proč tolik tendrů končí průšvihy, proč zadavatelé vypisují tendry chybně a proč uchazeči dělají banální chyby, pro které jsou jejich nabídky vylučovány. Když jsem kdysi s veřejnými zakázkami začínal, platil zde zřejmě zbytečně jednoduchý a taky prý nemoderní zákon, který měl zhruba 80 paragrafů. Jednoduchost této normy pak způsobovala celou řadu nešvarů, jejichž hlavním průvodním jevem byla obecně dobrá znalost této normy. Naštěstí se vstupem do EU bylo nutné přijmout novou moderní evropskou a progresivní normu. Brzy byl nastolen pozitivní trend zásadního rozšíření počtu paragrafů. Prostředí zadávání veřejných zakázek to sice nijak nezlepšilo, ale určitě začala éra zdokonalování zákona. Po letech poctivé práce právníků a úředníků již máme zákon v rozsahu 162 paragrafů. Navíc je bdělost veřejnozakázkové veřejnosti pravidelně testována kvalitními a rozsáhlými novelami.
Výsledkem zdokonalení je to, že většina běžných uchazečů a zadavatelů již v zásadě na dokonalou znalost zákona rezignovala. Pokud má starosta malé obce nebo malý podnikatel všech pět pohromadě či alespoň průměrný inteligenční kvocient, ani ho nemůže napadnout pustit se do aplikace zákona o veřejných zakázkách samostatně a bez pomoci zkušeného advokáta či alespoň poradce. Teď vůbec nemluvím o nějakých nekalých praktikách. Mám na mysli čistě jen dodržení všeho toho, co požaduje zákon, resp. následně ÚOHS při kontrole.
Zákon se dokonce v řadě ohledů podařilo zdokonalit až tak, že byli přelstěni i advokáti a jiní poradci, kteří již jsou ochotni ve slabé chvilce přiznat, že už vlastně v řadě otázek netuší, co je správně a co ne. O to častěji však mohou vést mnohahodinové prakticky velmi přínosné akademické diskuze a spory ohledně výkladů některých ustanovení zákona. Prostě jak říkám: „ jednoznačný kvalitativní posun vertikálním směrem nahoru“.
Nelze však usínat na vavřínech a je nutné důsledně a vytrvale sledovat filosofii, že každá změna zákona musí především přinést povinnost zpracování další hromady jinak zbytečných papírů, a to jak na straně uchazečů, tak zadavatelů. To však rozhodně není výtka, protože čím je přece silnější svazek spisové dokumentace, tím se celý proces navenek jeví dokonalejší a sofistikovanější. Tento cíl se myslím velmi dobře podařilo naplnit v poslední novele zákona, která byla schválena letos v předvolebním kvasu. Tato pomůže účinně bojovat proti korupci, protože firmy budou muset v nabídkách uvádět, zda u nich náhodou nepracuje nějaký bývalý pracovník zadavatele, a také musejí odkrývat svoji vlastnickou strukturu.
Bohužel se občas najde škarohlíd, který není schopen nalézt v zákoně jakékoliv ustanovení o tom, že zadavatel může odepřít přístup k veřejné zakázce uchazeči, který zaměstnává bývalé zaměstnance zadavatele nebo který je vlastněn nějakými „závadnými osobami“. Jenže tito notoričtí stěžovatelé vycházejí z chybného předpokladu, že by snad toto ustanovení mělo mít nějaký praktický dopad, a proto tam opravdu není obsaženo.
Podle současné úpravy se tak sice zadavatel dozví, že v podniku uchazeče o veřejnou zakázku pracuje například bývalý starosta obce, kde nyní firma hodlá veřejnou zakázku získat. Dokonce se dozví třeba i to, že firmu uchazeče vlastní například Al Capone společně s loupežníky Graselem a Babinským, ale to je asi vše, co se s tím může dělat. Zadavatel se může zlobit a nesouhlasit s přidělením veřejné zakázky této firmě, ale pokud nechce riskovat pokutu od ÚOHS, musí případné vítězství této firmy respektovat. Rozhodně je nepřípustné takovou firmu z tendru třeba (nedejbože) vyloučit. Ještě štěstí, že tu máme nejrůznější investigativní novináře a občanská sdružení, kteří pak celou věc pořádně rozmáznou v médiích a dají zadavateli i vítěznému uchazeči co proto.
Ale zdokonalit zadávání veřejných zakázek lze i jinak. Není to třeba tak dávno, co zákon obsahoval ustanovení, že veškerou komunikaci v rámci zadávání veřejných zakázek lze realizovat jen prostřednictvím držitele poštovní licence, a to doporučeným dopisem s dodejkou. Nebylo tedy možné například předat rozhodnutí osobně nebo poslat kurýrem. Ještě, že těch držitelů poštovní licence v ČR bylo tolik na výběr!
To však není nic proti pravděpodobně historicky jednomu z nejkvalitnějších opatření, kdy všechna oznámení veřejných zakázek musela být zveřejňována povinně v Obchodním věstníku. Zveřejnění jednoho tendru stálo obvykle částku v řádu desetitisíců. Při průměrné ceně 20 tisíc Kč za jedno zveřejnění, průměrném počtu 50 tendrů týdně a deseti letech platnosti tohoto opatření, můžeme střízlivým odhadem dojít k sumě cca půl miliardy. To vše bez jakékoliv soutěže.
I přes odpor politiků, kteří to mysleli s touto zemí dobře, však byla tato povinnost po deseti letech zrušena. Přitom například jeden poslanec velmi racionálně argumentoval tím, že ČR ještě není na použití internetu připravena, a tudíž je nutné dále zveřejňovat (a hlavně platit) Obchodnímu věstníku. Bohužel, tyto snahy nebyly úspěšné a novela zákona přestala s využitím služeb Obchodního věstníku dále počítat. Nyní se cena za jedno zveřejnění na internetu pohybuje již v řádu stokorun.
Veřejné zakázky však mohou dobře posloužit i jako podpora zaměstnanosti. Například umělým vytvořením funkční náplně pro jinak zbytečné ministerstvo. Do zákona o veřejných zakázkách totiž bylo v roce 2006 zařazeno ustanovení, že pokud jsou při komunikaci mezi zadavatelem a uchazečem použity elektronické prostředky, musí být tyto atestovány ministerstvem informatiky, a to za poplatek až 100 tisíc Kč. Jen pro nezasvěcené: to znamená, že nebylo a vlastně stále není možné od zadavatele k uchazeči poslat prostý mail. Toto ustanovení však bylo do zákona zařazeno jen pro zajištění transparentního a nediskriminačního zadávání veřejných zakázek. Každý čtenář si jistě dokáže představit, jak moc by tendr mohl zmanipulovat běžný mail odeslaný z nějaké diskriminační (neatestované) mailové aplikace! Vzhledem k tomu, že jsem viděl atest na běžně používaný MS Outlook, je zřejmé, že i u této aplikace muselo být zkoumáno, zda náhodou nevykazuje znaky diskriminace. Naštěstí zákonodárce došel souběžně k názoru, že fax diskriminační není nikdy, a tudíž jeho atest potřeba není.
Základem udržení obecného pořádku je však přísnost, a tudíž důležitá ustanovení zákona je nutné přísně vymáhat. Ve sbírce rozhodnutí ÚOHS jsem se tak dočetl například o zlotřilém zadavateli, který ve snaze o co největší publicitu svých zadávacích řízení zveřejňoval výzvy k podání nabídek jen na své elektronické (internetové) úřední desce (a nikoliv jako většina ostatních na klasické dřevěné někde před úřadem). Zasáhl však ÚOHS, jeho jednání přezkoumal a zjistil, že zadavatel porušuje zákon, protože svoji elektronickou úřední desku nemá řádně atestovanou, a tudíž ji nelze pro zveřejňování výzev použít. Myslím, že darebný zadavatel zřejmě od zveřejňování na internetu upustil a vrátil se zpět ke klasické dřevěné vývěsce před úřadem. Ještě, že ho bdělý orgán dohledu včas odhalil, lumpa! A ještě si zřejmě za trest následně poslechl moudra odborníků v televizi, že by bylo nejsprávnější vše ohledně veřejných zakázek zveřejňovat na internetu.
Ovšem hlídacími psy správnosti zadávání veřejných zakázek nejbdělejšími jsou zřejmě poskytovatelé evropských dotací, kteří se též snaží procesy zadávání veřejných zakázek (tedy těch financovaných z peněz EU) kontrolovat. Dokonalosti pak zřejmě dosáhl Státní fond pro životní prostředí. Ten například přišel s převratnou myšlenkou, že zkoumání finančního zdraví dodavatele velké stavby je diskriminace finančně nezdravých subjektů. Stejně tak je nutné snížit třeba výši minimálního požadovaného obratu, protože příslušní pracovníci Fondu zrovna znají kvalitní firmu, která by na tento obrat nedosáhla.
Pravdou ovšem je, že jedinci slabšího ducha (mě nevyjímaje) nemusí okamžitě každou hlubokou myšlenku bryskně pochopit. Já sám musím přiznat, že jsem měl velké potíže pochopit otázku naplnění podmínky, že zhotovitel stavby musí vlastními silami zhotovit minimálně 70% objemu stavebních prací. Pokusil jsem se připravované zadávací řízení zřejmě zmanipulovat tím, že jsem podmínku modifikoval, že subdodavatelsky je možné plnit maximálně 30% objemu stavebních prací. Marně jsem se pokoušel pracovníky fondu obelhávat, že je to v zásadě totéž. Jsou to odborníci na svých místech, protože moji fintu prokoukli a zcela striktně trvali na „svých“ 70% provedených zhotovitelem.
Co však je nutné opravdu vyzdvihnout, je současná snaha Ministerstva pro místní rozvoj o zprůhlednění zadávání veřejných zakázek malého rozsahu prostřednictvím elektronických tržišť. Tato věc konečně zatne tipec všem korupčníkům! Diví se snad někdo mému sarkasmu? Popravdě řečeno, já se také divil - hlavně v okamžiku, kdy jsem se pokusil na takové tržiště registrovat.
Jen opět pro nezasvěcené. V současné době jsou Ministerstvem pro místní rozvoj vybráni dva provozovatele tržišť. Je sice pravdou, že jejich užití ještě není zcela povinné, ale intenzivně se pracuje na tom, aby bylo. Ministerstvo pro místní rozvoj však nějak zapomnělo tyto dva provozovatele tržišť řádně a podle zákona odsoutěžit. Konec konců by pak tržiště chtěl třeba provozovat i někdo jiný. U ministerstva, které je garantem zákona o veřejných zakázkách, je to samozřejmě celkem pochopitelné jednání.
Na stránkách ministerstva se návštěvníci dozvědí, že použití tržiště je úplně báječná věc a hlavně je to úplně zdarma. To jsem si myslel i já, když jsem se registroval na jednom z nich. Rychle jsem však vystřízlivěl, když mi přišla k podpisu smlouva s ceníkem a tam jsem se dozvěděl, že tržišti zaplatím z každé vyhrané zakázky 1,5% z ceny. Trochu naivně jsem tedy zdvihnul telefon a zavolal na informační linku tržiště, kde mi slečna sdělila, že pokud se budu ucházet o veřejnou zakázku pro státní správu, tak v případě vítězství musím těch 1,5% skutečně uhradit. Nicméně pokud bych se ucházel v tendru komerčním, neplatím nic.
Poněkud konsternován jsem si uvědomil, že tenhle bohulibý projekt dotáhl boj proti korupci k dokonalosti. Běžní korupčníci se musí nejprve dohodnout s nějakou protežovanou firmou a tu, když prosadí její vítězství, zkasírují. Provozovateli tržiště musí procenta odvést prostě každý, kdo zvítězí, a to zcela automaticky. No tomu se prostě říká účinný boj s korupcí v praxi. Prostě provizi zaplatí každý automaticky a korupčníci přijdou o živnost. Prostě jedno velké vítězství!
Jen mi nějak přišla namysl hříšná myšlenka, že jsem za posledních osm let figuroval jako celkem bezvýznamný poradce u tendrů v hodnotě zhruba 40 miliard Kč. Když si představím 1,5% z této sumy, tak myslím, že bych se už asi dnes ani neobtěžoval psaním nějakého článku pro Neviditelného psa. Ale co naplat, kdo umí, ten umí, a kdo neumí …