Zaměnit morálku za trestní právo znamená návrat k revoluci nebo teokracii

Psal se rok 1494. Vojska francouzského krále Karla VIII. vpadla do Itálie a přiblížila se k Florencii. Obyvatelé florentské republiky povstali proti diktatuře strany Medicejských. Na popud Girolama Savonaroly, dominikána, který předpovídal příchod krále osvoboditele, svrhli nepopulární vládu a začali obnovu demokratického zřízení. Florencie se neměla stát jen tak nějakým státem, ale archou Noemovou – městem, jemuž bude kralovat sám Kristus. Nový režim nicméně neuspěl politicky ani ekonomicky. Po čtyřech letech byl Savonarola upálen a za dalších čtrnáct let se moci znovu chopili Medicejští.

Psal se rok 1793. Francouzská republika je ohrožena ze všech stran, a proto parlament zřizuje Výbor obecného blaha. Výbor během krátké doby soustředil obrovskou kontrolní moc nad armádou, soudy a legislativou. Na obranu proti vnějším i vnitřním nepřátelům Francie postavil čtrnáct revolučních armád. Na obranu proti zhoršující se ekonomické situaci zavedl maximální ceny a pevné mzdy. Nejvlivnější člen výboru Maximilien de Robespierre navrhl zákon, jenž zjednodušoval soudní řízení. Díky němu mohl revoluční tribunál poslat za několik měsíců pod gilotinu víc obětí než za celou dobu trvání revoluce (a násobně víc než španělská inkvizice za celé 18. století).

Co měly oba systémy společného? Snažily se nahradit běžné fungování státu vyšší mocí. V prvním případě byl tou vyšší mocí Kristus, případně Panna Marie, která ve viděních osobně komunikovala se Savonarolou a potvrdila správnost jeho postupu. Ve druhém případě byl Bůh již svržen a nahrazen duchem revoluce. Členové výboru komunikovali s tímto duchem přímo, aniž se ovšem – na rozdíl od Savonaroly – snažili tuto komunikaci nějak přesněji popsat. Jistě i neblahá zkušenost s revolučním propojením různých složek vlády vedla k rozpracování teorií o nutnosti oddělit moc zákonodárnou, exekutivní a soudní. Tyto teorie se pak staly základem moderního chápání státu.

Na rok 1793 navázal rok 1917. Zákonodárná, exekutivní i soudní moc sice zůstaly zachovány, byly ovšem zbaveny samostatnosti a převedeny na úroveň výkonné garnitury skutečné moci. Tu měla v rukách politická strana.

Kdybychom se ještě jednou zeptali, co měly revoluční systémy moderní doby společného s teokratickým zřízením Savonarolovy Florencie, dostaneme překvapivou odpověď. Všechny tyto systémy vlastně nepočítaly s člověkem jako bytostí nadanou vlastním svědomím. Všechny předpokládaly, že existuje cosi jako nadvědomí – v prvním případě nadvědomí v podobě Boha a jeho mystického těla, církve, ve druhém případě nadvědomí v podobě revoluce. Člověk je v takovém pojetí zcela transparentní jednotkou, kterou lze klasifikovat podle vnějších znaků chování. Rozdíl spočívá v tom, že Savonarolova teokracie vyrůstala z obecně sdílené a přirozené víry, zatímco víra v revoluci byla čistě ideovým konstruktem, jenž musel být většině populace vnucen a jenž byl udržován jen ozbrojenou mocí, někdy za cenu vyhlazení části vlastních občanů.

Český experiment

Píše se rok 2013. Česká republika zažívá velkolepý experiment, který budí dojem, že má zákonodárnou i exekutivní moc podřídit policii a státnímu zastupitelství. Jeho účelovost a faktická bezzásadovost (zjevně se totiž týká jenom záměrně vybrané skupiny osob) při tom bije do očí. Pokud má tento experiment nějakou podporu veřejnosti, pak jistě ne proto, že jsme se přes noc všichni stali výstředními inovátory v oboru právní teorie. Část populace si prostě přála mít jinou vládu bez ohledu na to, jakými prostředky toho bylo dosaženo. Mnoho lidí pak mělo vcelku pochopitelný pocit, že jednání jejich volených zástupců nebylo morální – a proto si zaslouží potrestat.

Celé společenské uspořádání, ve kterém se pohybujeme, je ale založeno na nikým nevyřčené skutečnosti, že právo není to samé co prostá aplikace morálky. Právo je na morálních hodnotách nepochybně založené, ale toto založení neznamená totožnost. Zaměnit morálku za trestní právo tudíž znamená přistoupit na starý revoluční či teokratický postulát, že člověk je jen transparentní jednotkou bez vlastního svědomí a justice má být mechanickým nástrojem k trestání jeho zjevných hříchů. Pokud něco takového připustíme, je samozřejmě otázkou, zda by na Staroměstském náměstí místo mariánského sloupu neměla stát ta stará osvědčená gilotina, která by ovšem (jsme přece v Čechách) místo ostří měla jen příkaz ke vzetí do vazby.

LN, 23.7.2013

Autor je historik umění a architektury