PRÁVO: Vděčné téma
A stejně postupovala i paní Jana Bobošíková ve svém článku Justice smyslu zbavená. A opět celkem věcně shrnuje některé kauzy, které se dostaly na veřejnost, cituji: ...........Připravuje o peníze bezbranné občany, jako například soudce Berka v případě nezákonného vyhlášení konkursu na Union banku. Pouští žilou firmám a jejich akcionářům, což předvedl Městský soud v Praze v případě Koh-i-nooru. Přesto, že jeho majitelé řádně koupili podnik v privatizaci od státu za 188 miliónů korun, teď mají předat svůj majetek restituentům, kteří o ten vlastní přišli na základě dekretů prezidenta Beneše. Někdy jde ale o víc, než o hmotné statky. Tento týden se svévole neodvolatelného božstva obrátila proti nevinnému dítěti. Desetiletou holčičku neváhal soud pro Prahu 8 poslat namísto na prázdniny s matkou na psychiatrii do nemocnice v Motole. A to jenom proto, že ji matka nechtěla „půjčovat“ otci.........
Samozřejmě, že s oběma lze jen souhlasit, občané si přečtou články, zanadávají a to je tak asi vše co mohou udělat. Ale když autoři článků řekli „A“, proč neřekli i „B“, zvlášť v případě paní Jany Bobošíkové, což je v tomto případě odůvodnění, proč k těmto přehmatům dochází? Jde o nějaký nový fenomén doby?
Psal se rok 2003, sedmého záři, kdy místopředsedkyně Sněmovny, paní Miroslava Němcová, měla na toto téma interpelaci na ministra spravedlnosti, tenkrát JUDr. Pavla Rychetského, a pouze připomenu, nyní předsedu Ústavního soudu. Uveďme si pouze heslovitě, co sdělil o stavu české justice. Cituji některé pasáže, které jsou stále aktuální a dávají jasnou odpověď na nynější stav české justice:
..........jaká je příčina toho, že české soudnictví neodpovídá potřebám vyspělé demokratické země. Prvním požadavkem je rozhodování v reálném čase. Soud, který není schopen poskytnout ochranu právům a svobodám účastníků v době, kdy to ještě pro něj má význam, je soudem, který nemá smysl.
.......Druhým požadavkem je předvídatelnost soudního rozhodnutí. Ten, kdo se obrací na soud, musí mít alespoň elementární jistotu, že ví, jak v takové věci soud rozhodne. To je základem fungování, a bohužel musím konstatovat, že ani jeden z těchto dvou požadavků na výkon soudní moci není v ČR uspokojivým způsobem řešen........
.......tím se dostávám k další příčině, a to je bohužel nedostatečná odborná úroveň soudního rozhodování................ přicházím do styku s otřesnými případy nerespektování elementárních ústavních principů. Jsou ojedinělé, naštěstí ............ ale kladou přede mě otázku, zda je správný dnešní výklad principu soudcovské nezávislosti v té absolutní podobě, že za to, jak soudce rozhoduje z hlediska odborného, nemůže být nikým - kromě procesního soudního vyššího stupně - nikým přezkoumáván, natož sankcionován............
.......jmenuje se to arogance soudce.........mnoho soudců, kteří si vysvětlili polistopadový vývoj v této zemi tak, že se stali nedotknutelnými osobami, že soudcovská nezávislost znamená spolu s talárem, se státním znakem a s výrokem jménem republiky jejich absolutní postavení........... Soudce je stejný státní úředník jako každý jiný a je zde od toho, aby sloužil občanům, nikoli proto, aby je poručníkoval...............
Zde se pan Rychetský mýlí, soudcovská nezávislost v této podobě skutečně znamená, že soudci mají absolutní postavení, a tím pádem nemohou být státními úředníky jako každý jiný.
A jaká je obrana proti „nezávislosti soudců“ hraničící s aroganci? Dva příklady za všechny. Občan podal na soud žalobu, protože byl před soudem žalovaným titulován zlodějem a podvodníkem za chápajícího a souhlasného úsměvu pana soudce, který si cvrnkal s tužkou a houpal se na židli. Nutno poznamenat, že rozsudek odvolacího soudu, který již nabyl právní moci, nejenže žalovanému ukládá povinnost uhradit všechny náklady, ale navíc ministerstvo žalovanému odebrala licenci na provádění prací, kterými poškozoval občany. Takže lze konstatovat, že občan skutečně nebyl, ani v náznaku, zlodějem nebo podvodníkem a pouze se dovolával svého práva.
Krajský soud, který ve věci žaloby na okresní soud jednal, protože tento připustil urážet občana před soudem, rozhodl, že děje-li se tak před soudem, nejdou porušit osobnostní práva občana. Občan se mimo jiné obrátil se stížnosti na Ministerstvo spravedlnosti a bylo mu odpovězeno paní Mgr. Helenou Kotrubenkovou a paní JUDr. Martinou Lustigovou, že ani ony nevidí nic zlého na tom, je-li slušný člověk před soudem titulován zlodějem a podvodníkem. Nyní je podána stížnost na ČR k ESLP ve Štrasburku.
Druhý příklad. Listina základních práv a svobod, která je součásti Ústavy, ve svém článku 38 hovoří, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ptáte se, jaká je obrana proti tomu, stane-li se, že ve věci začne bez jakéhokoliv upozornění rozhodovat jiný soudce?
Opět byla podána žaloba na okresní soud a první reakce soudu byla, že žaloba je nesrozumitelná a žalobce se vyzývá, aby ji doplnil. Občan znovu zopakoval, že se odvolává na své právo viz článek 38 Listiny, protože byl odňat svému zákonnému soudci.
Soud v osobě soudkyně paní Mgr. Pavlíny Vrkočové žalobu zamítl, cituji: Podání žalobce je nesrozumitelné a neprojednatelné. Nasledovalo odvolání ke krajskému soudu, který vrátil věc k novému projednání. Paní Mgr. Pavlína Vrkočová opět požádala o doplnění žaloby. Občan opět uvedl to samé, ono totiž nelze nic jiného ani uvést. Zopakoval, že ve věci rozhodoval soudce Mgr. Schmidt a bez jakéhokoliv rozhodnutí nebo alespoň upozornění došlo ke změně soudce a ve věci nyní rozhoduje Mgr. Martina Adamcová. Na to byla žaloba zamítnuta z důvodu, cituji z Usnesení z 29.5.2007: Podání žalobce však i nadále zůstávají nesrozumitelná a neprojednatelná.
Takže ve všech případech mají všechny incidenty své konkrétní účinkující osoby, které mají svá jména, ale co schází, je zodpovědnost soudců za své rozhodnutí a z toho nemožnost občana bránit se proti jejích konání a to není vinou pouze pracovníků justice, ale zásadní podíl je zde i ze strany zákonodárců.
