Spisovatel Ludvík Vaculík minulý týden vylíčil překvapivý případ. Jeho přítel z Valašska načapal na svém brambořišti zloděje a seřezal ho holí. Potud banalita. Avšak: zloděj "si zavolal policii, která mu objednala odtah auta, pomohla mu naložit ty pytle, sepsala s ním protokol a zahájila stíhání proti neznámému pachateli pro ublížení," píše Vaculík v Lidových novinách. Příteli prý pomáhá s právníkem formulovat obhajobu. No je toto možné? Nutnou obranu už přece policie umí poznat, je to jeden z výdobytků roku 1989. Za Vaculíkovým sedlákem i za populárním paragrafem o nutné obraně je hlubší téma: nakolik je u nás spravedlnost předvídatelná.

Samostříl proti lupičům?

Pro jednoduchost bude řeč o trestním právu, protože tam jde o život, svobodu, majetek, smrt a další srozumitelné věci. Padají za zhruba stejné skutky i zhruba stejné tresty? Protože jinak se justice mění v loterii: vhodíte jednu bývalou ministryni a za neopatrné nakládání se státními penězi je zproštěna, vhodíte bývalého ministra a za "totéž" dostane pět a půl roku.
Na tomto místě každý právník nutně namítne: "Neexistují dva stejné skutky, to nevíte?" Jenže na víře, že má smysl případy srovnávat, stojí celý precedenční systém. A zkoumat rozhodovací praxi není nic divného. Třeba právě u nutné obrany: když v roce 1993 parlament naposledy upravoval příslušný paragraf, tehdejší předseda Nejvyššího soudu Motejl si vyžádal případy ze všech krajů. Už tehdy se ukázalo, že soudy se přiklánějí na stranu obětí proti útočníkům.
Za komunismu byl paragraf o nutné obraně skoro mrtvý, stačí číst opatrné judikáty: hlavně nedávejme lidem zbraně. Ale 90. léta? V roce 1999 pumpař u Uničova dokonce postřelil gangstera do zad - za komunismu by šel sedět, dnes byl zproštěn. Soudy v Pardubicích a v Plzni nezávisle na sobě odmítly trestat i lidi, kteří nastražili do chaty past, a těžce tak zranili lupiče.
Jestli je dnes trestní právo někde předvídatelné a zároveň v souladu s lidovou představou o spravedlnosti, pak u nutné obrany. Tedy až na toho Vaculíkova sedláka.

Nevražděte v Budějovicích

Tím nemá být řečeno, že soudci mají být mašiny, které rozhodují nachlup stejně.
Najdou se soudci liberálové, konzervativci i socialisté. Dokonce existují regionální rozdíly, "šerifské právo", některé zločiny někde trestají přísněji. Žádná analytická studie k tomu není, ale třeba předseda senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž procházejí rukama vraždy z Čech, lakonicky shrnuje: "Pokud někoho zavraždíte v Budějovicích, velmi pravděpodobně dostanete vyšší trest než v Ústí."
Do rozsudků se promítá i věk a vlastní zážitky (jeden z nejlepších českých soudců třeba autorovi těchto řádek soukromě přiznal, že tvrdý trest nad nezodpovědným chovatelem psů vynesl proto, že ho kdysi ošklivě pokousal pes).
Ale i když se to právníkům nelíbí, musíme se na rozdílné verdikty ptát. Jako když roce 2003 padly krátce za sebou dva tresty za rabování po povodních v Praze. V obou případech kradli recidivisté, závislí na pervitinu, kolem třiceti let. První vykrádal byty v Karlíně: šest let natvrdo. Druhý byl pár zlodějů, který kradl věci osychající na břehu v Troji: osm měsíců podmíněně a 400 hodin veřejných prací.
V čem byl rozdíl? V tom prvním případě šlo o šperky. A pravda, ten první byl Rom a ti druzí bílí.

Dva ministři, dva tresty

Nepředvídatelné právo zatěžuje i soudy, každý pak zkouší, jestli narazí na shovívavější senát. I soudy by potřebovaly k ruce výzkum, jak se u nás které zločiny posuzují. Dávají se za ně tresty spíš na dolní, nebo horní hranici? (Což je práce pro ministerstvo, Nejvyšší soud nebo právnickou fakultu.)
Pak by možná pražský městský soud nevynášel tak trýznivě rozdílné rozsudky nad bývalými ministry. Marie Součková lehkovážně najala pro stát slabého právníka, vyplatila mu nepřiměřenou odměnu - a soudkyně Monika Křikavová ji pochválila, jednala prý v dobré víře. Vladimír Mlynář založil (v rozporu s předpisy) obchodní společnost, aby na její finanční toky bylo lépe vidět - a soudkyně Silvie Slepičková ho posílá na pět a půl roku do vězení. Ani jeden z obžalovaných nic neukradl, ani se mu neprokázal úmysl krást. Tak v čem je rozdíl? Cítila první, starší soudkyně lítost s nemocnou snaživou nešikou? Dráždil druhou, mladší soudkyni sebevědomý střihoun?
Dva tak rozdílné případy by měl sjednotit Vrchní soud, z excesů se pak zrodí precedens. Jen je hrozné být v tu chvíli obžalovaným, na němž justice provádí experiment.

P.S.: Pokud jde o Vaculíkův případ, reportér HN mu zavolal. Ukázalo se, že starý lišák si příběh vymyslel, aby podpořil svou tezi o změkčilé policii. Sedlák zloděje zmlátil, ale nestíhají ho. No proto!

HN, 31.1.2007