Zima se drží jako klíště, i když je hezké dívat se z okna, jak sněží a do toho svítí slunce. Nemohu na běžky, dohnal mě vir, ostatně celou rodinu. Je to prevít, už jsem myslel, že svůj glosář nenapíšu.
Výhodou toho, že je vám špatně, je, že moc nečtete a v televizi se díváte jen na hlouposti, které vaše unavená mysl dovolí. Tak mě nejvíc zaujal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman svým popisem toho, jaký je rozdíl mezi nenávistným komentářem u prvňáčků nastupujících do teplické základní školy v Plynárenské ulici a pochvalnou zprávou týkající se útoku teroristy na Novém Zélandu.
Oba případy jsem zaznamenal a přiznám se, nijak jsem se nepodivil nad tresty, které byly rozdány. Je to totiž úplně stejné jako ve věci krádeží housek v nouzovém stavu (o čemž správně rozhodl Nejvyšší soud). Podstata problému není v uměřenosti či bláznění soudů. Podstata je v trestněprávní politice naší země, kde trestní zákon neopustil socialistické přesvědčení o nutnosti trestat krutopřísně a) útok na státní nebo firemní majetky b) ideové odchylky diverzního charakteru c) smrady jedny bezdomovecké (příživnické ve staré terminologii).
Je to v nás tak zakořeněné, že vlastně ani nevíme proč a jak máme zločince trestat. Kdy jste naposledy viděli diskusi ve veřejném prostoru o povaze trestání? Co jaké tresty vyřeší? Anebo úplně banálně diskusi o tom, čeho chceme dosáhnout? Potrestání viníka je jen malé zrnko. Hlavní je, co s ním, aby byl co nejdřív přínosem pro společnost a co to přinese dobrého pro oběti… Těším se v tomto směru na předvolební politické programy. Asi jako malé dítě na cukrovou vatu. Bude to úplně stejné: „nafouknuté sladké – nic“.
Ostatně můj pocit, že jako právníci žijeme v nějakém jiném světě, než je ten reálný, utvrzuje i civilní právo. Základní cena lidského života je dle metodiky Nejvyššího soudu na 682 500 korunách a pak se různě násobí a odečítá. Základní cena „kamrlíku“ o ploše 19 m2 v Brně je 2,5 milionu korun a platí se na dřevo. Tak pak se divíme, co si lidé o právu myslí?