Komentováno shora zdola, nemám moc co bych k rozhodnutí soudců dodal. V těchto názorech historika a komentátora je v zásadě vše podstatné z obou stran.
Největší je ovšem „objev“, co to vlastně ten Ústavní soud je. Ano, je politickým orgánem sui generis, a není vrcholem obecné soustavy soudů. Pro právníky každodenní sdělení z jeho rozhodnutí. Nejroztomilejší jsou nápady na omezení jeho kompetencí, demontáž a já nevím co ještě.
Přátelé, jestli máme být na co v justici hrdí – a je toho dost –, tak Ústavní soud je jeden z našich klenotů. Nejlepší ústavní soud v postkomunistických zemích. Mimo jiné se to pozná podle toho, že rozhoduje a politiky to dráždí.
Jestli za něco zaslouží důrazné pokárání, tak je to neuvěřitelná doba na projednávání privilegovaných návrhů, tedy těch od poslanců a senátorů na zrušení toho či onoho. Drazí velevážení soudci, to opravdu nejde. Je to bohužel věc lidské neschopnosti včas rozhodnout a manažerské práce, což je ostatně choroba celé naší justice. Že jí to dlouho trvá, když o něco jde...
Ovšem zdržme se všech nápadů, co jí zákonem nařídit a jak. Při cestě k lepším zítřkům skrze nařizování se můžeme směrem z Prahy na Brno snadno ocitnout až na Slovensku. A to nechceme. Jste-li přesto v pokušení a toužíte trošku se zatřást hrůzou, nebo možná rozpálit v té zimě, pohleďte na pravnystat.eu. Všechno, co se tam píše, a fakt, že to spojilo právníky stojící v různých pozicích a mající dost odlišné názor, jest varováním.
Do našich podmínek vztaženo je ono propojení médií a „úspěchů“ v protikorupčním snažení, spočívající v nepokryté spolupráci při zveřejňování, ukázkou modelu „obvinit, strčit do vazby a mít před veřejností jasno”. Případ pana Brhela je výmluvný. Opravdu poslat někoho do vazby poté, co se dostavil na předvolání? Myslím, že divadlem pro veřejnost se nedostane spravedlnosti nikomu. Pomsty ano, ale ta jak známo plodí zase pomstu.
V naší vlasti je bezpochyby populární dr. Bradáčová. Někomu leze na nervy, někdo ji má rád. Já mám celkem jasno, už od prvního článku z jejího pera před mnoha lety. Chce vyhrát a ví proč, kdo chce, ať pátrá v archivech. Paní doktorka se stává tak trochu postavou justiční telenovely. V jedné roli profesor J. jako hlavní padouch, v druhé roli statečná prokurátorka B. a uprostřed toho soudce ve výslužbě, toho času ve vazbě. Půjde-li to takhle dál, dočteme se brzo i o stravovacích návycích stran, jejich společenské úrovni, názorech na dění v Indii a pytlích zlata, polnostech a jiných nemovitostech a závěrem bude nějaký akční dobrodružný útěk, zřejmě po střechách pražské právnické fakulty.
V rozhodování soudů jsem zachytil platonický výrok o přiřčení dětí paní Michalákové paní Michalákové. Je to, zdá se, samozřejmost, že děti patří k rodičům. Tak doufám, že až se bude kdesi v budoucnu řešit dědictví po paní Michalákové a její děti přijdou k notáři, tak si ho položí před sebe, hned vedle norské vlajky. Zavzpomínají na svoje dětství a asi něco řeknou. Třeba jako že… Ne! Končit se má vesele, tak přeji všem dobrou mysl a úspěšné běžkařské túry po vlastní zahradě. Nebo už je to také zakázané?
Autor je advokátem, členem prezidia Unie obhájců, partnerem kanceláře Moreno Vlk & Asociados a členem odvolací kárné komise České advokátní komory.
Info.cz