V době, kdy vrcholila okurková sezona, se česká politická scéna chvěla obavou o křeslo ministra kultury, jako kdyby na jeho osudu stála budoucnost této země.
Politická scéna i laická veřejnost čím dál častěji listují ústavou a ze základních článků konstituce odvozují jediný správný a odpovídající výklad.
A vše umocňuje globální oteplování, protože vedro zatemňuje mozky a k varu přivádí krev nejen politiků, ale i komentátorů a čtenářů denního tisku. Jako je v naší zemi deset milionů fotbalistů, ministrů školství a rodinných odborníků, letos se zdá, že co Čech, to už ne muzikant, ale právník–amatér a laický vykladač práva.
Koncem srpna jsme se dočkali na všech frontách mírného ochlazení, což dovolí podívat se na právní pat ještě z jiného úhlu, v němž se nakonec dostane i na řidiče a další účastníky silničního provozu. Ale začněme od Adama, tedy od neznalosti zákona, která neomlouvá.
Kdo se chová podle práva?
Na úvod jedna otázka na čtenáře: Chováte se v souladu s právem? Obvykle ji pokládám studentům vysokých škol, kteří povětšinou odpovídají kladně. Ovšemže my, lidé čeští, občas zalžeme, někdy někoho drobně podvedeme a každý z nás se aspoň jednou v životě pokusil něco ukrást, ale obecně vzato jsme národ docela slušný, nevraždíme se na potkání a nalezené peněženky poctivě odevzdáváme. Položím tedy otázku ještě jednou a trochu jinak: Milí čtenáři, znáte české právo? A hned bude vaše odpověď vypadat jinak, respektive kdo by chtěl odpovědět pravdivě, musel by uznat, že české právo vlastně nezná.
Nelze se tomu ani divit, protože aktuálně platí dva miliony právních norem a nikdo (ani my právníci) by je nezvládl přečíst, natož si je zapamatovat a chovat se přesně podle nich. Možná namítnete, že kolem těch opravdu důležitých by měl člověk minimálně jednou v životě projít. Souhlasím, ale jak učinit výběr? Které že jsou ty nejdůležitější? Ústava? Jak je vidět na kauze jmenování ministrů, ani právníci si jejím výkladem jisti nejsou (což je mimochodem obvyklé, byť chápu, že poněkud nepraktické). Trestní zákoník, protože za jeho neznalost vás můžou zavřít? Jistě, ale ten má přes čtyři sta paragrafů. Občanský zákoník, který upravuje vztahy mezi občany navzájem? Určitě, ovšem obsahuje tři tisíce ustanovení. A co víc, předpisy se neustále mění. Vždyť trestní zákoník se za posledních deset let změnil skoro třicetkrát! A to nemluvím o ostatních zákonech a vyhláškách, které legislativci chrlí jako na běžícím pásu.
A přesto stále platí zásada, podle níž neznalost zákona neomlouvá a kdo ho poruší, aniž to ví, ten se z odpovědnosti za zavinění nevymluví. Měl prostě vědět, že to platí. Měl si to nastudovat, ačkoliv samostudium je technicky a časově neproveditelné. Sním o tom, že jednou i Ústavní soud nahlédne, že není možno znát všechno právo, a výkladové pravidlo zruší jako nesmyslné. Ukažme si to na následujícím příkladu, v němž se konečně dostanu k uličce pro sanitky.
Jak se k řidiči dostane změna
Šedesát procent české populace jsou držitelé řidičského oprávnění, což vyžaduje úspěšné absolvování teoretické zkoušky z pravidel silničního provozu. Pravidla jsme se naučili v autoškole, nejčastěji při přípravě na závěrečné testy a obvykle brzy poté, kdy jsme dovršili osmnáct let. Pravidla silničního provozu jsou jedinou výjimkou, jedinou normou, kterou si většina z nás přečetla, naučila se a byla vyzkoušena a posléze ji v životě skutečně dodržuje.
Otázka zní, v jaké podobě. Zákon o provozu na pozemních komunikacích je totiž z roku 2000, takže my starší jsme se učili jezdit trochu jinak, proto se nechytejte za hlavu, když někdo z nás nezná zip nebo se neorientuje na kruhovém objezdu. To není výmluva ani omluva, to je prostě fakt. Zákon je starý dvě desítky let a za tu dobu byl měněn padesátkrát.
A teď si prosím, milí držitelé řidičských oprávnění, upřímně přiznejte, zda jste všechny ty desítky změn prostudovali, zaznamenali a zda se podle nich skutečně chováte.
Vaše odpověď je takřka jistě negativní, což jsem si potvrdila anketou na Facebooku. Zajímalo mě, kde se přátelé dověděli o uličce, kterou má dnes každý řidič vytvořit v koloně stojících vozidel. Někdo tvrdil, že prý v autoškole, ale tato povinnost je velmi mladá, platí u nás od roku 2013. Jiný sdělil, že z televize, ze školení v práci, od manželky či z automobilového časopisu.
Jenomže v odpovědích je přece zakopaný pes – nikdo nemá povinnost mít televizi a pravidelně ji sledovat, stejně jako si vyhledávat aktualizace či hledat změny na internetu. Řidič se v autoškole naučí základní dovednosti a pak už je celý život dodržuje, což by měl chápat zejména stát, který loni ve Sbírce zákonů vydal 336 nových právních norem. Ale třeba nás řidiče bude jednou umělá inteligence obesílat mailem.
Tvrdíme sice, že neznalost zákona neomlouvá, leč naši civilizaci nedrží pohromadě platné právo, ale mezilidská slušnost a dobré vychování.
Zvyky a zvyklosti, tradice a stereotypy jsou totiž mnohem důležitější než právní normy, které nikdo nečte, nikdo jim nerozumí, nikdo je nezná, a tedy je ani nemůže respektovat.
Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti
MfD, 27.8.2019