Každý maturant ví, že volby jsou Ústavou zaručeným základním právem, právní normy máme propracované a Nejvyšší správní soud na jejich aplikaci dohlíží okem bdělým a neúplatným.

Tím spíš, že se schylovalo k nejdiskutovanějším a že takřka není v naší zemí člověk ten, jenž by byl děním kolem prezidentských voleb nedotčen. Ovšem šedá je teorie správního práva, zatímco mnohem zelenější je strom života. Poslyšte historku, kterak jsem se domáhala volebního práva pro mého tatínka, a mějte přitom na paměti, že se tato příhoda nestala neinformovanému dřevorubci či bábě kořenářce odněkud z lesů, ale otci právničky, ověnčenému vysokoškolským diplomem a žijícímu ve statutárním městě na východě naší krásné země.

Dějství první, v němž se můj otec rozhodl volit

Můj otec je a vždy byl informovaným občanem, ve všech volbách volil a na věci občanské měl vždy názor jasný a vyhraněný. Loni v listopadu však vážně ochořel a hospitalizovali ho ve fakultní nemocnici města, které nejmenuji jen proto, že za následné peripetie nejspíš nemůže zdravotnické zařízení, jako spíš systém, jehož velebíme pro jeho promyšlenost, ačkoliv reálně příliš nefunguje. Problém se totiž dá popsat jako na lůžko upoutaný volič. Kruciální dotaz můj otec položil 28. prosince: jak asi bude v nemocnici volit? Pomyslela jsem si, že věc je jednoduchá, a jeho žádost nahlásila milým sestřičkám. Jejich reakce byla udivující: tady, na onkologii, že by měl někdo zájem volit?

Dějství druhé, v němž je třeba pacienta přeložit na plicní

O pár dní později je rok 2018, volební seznamy se uzavírají, výkon volebního práva mého otce je však stále nejistý. Ošetřující lékař sděluje mé matce, že má otci vyřídit voličský průkaz, k čemuž je ovšem zapotřebí, aby se volič osobně dostavil na svůj volební okrsek, což je v případě člověka ležícího vyloučeno. Jako právník se nechci vzdát, a tak píšu mail na oddělení, aby tatínkovi umožnili volit. I tento pokus zůstává bez efektu. Bydlím od svých rodičů stovky kilometrů, osobně zasáhnout nijak nemůžu a přemýšlím, co si počne nemocný člověk bez přátel, bez právníka a bez příbuzných. Volám proto na úřad v místě otcova trvalého bydliště, kde popisuji otcovu situaci, ale rada příslušné pracovnice zná: tatínkovi vyřiďte voličský průkaz. Výborná reakce, jíž se ovšem rádce zbaví vlastní práce, po vzoru primářky z filmu Jak básníkům chutná život: pacienta přeložíme na plicní, a tak se o něj nemusíme starat. Zkusím vyslovit zaklínadlo o zvláštním voličském seznamu, který by přece měli mít ve věznicích, v domovech důchodců a ve zdravotnických zařízeních, ale milá úřednice se tváří, jako kdyby o této možnosti nikdy neslyšela.

Dějství třetí, tentokrát o zdroji informací

Třeba mi pomohu oficiální informace na webech ostatních statutárních měst, i ty však poskytují jen sdělení o voličském průkazu. Zkouším obecné vyhledávání, ale odpověď (kterou znám, a tak přesně vím, co by měla obsahovat) ke svému údivu nenalézám. Správné řešení nakonec nacházím na stránkách ministerstva vnitra: ředitel zdravotnického zařízení zapíše pacienta zapsat do zvláštního volebního seznamu. Stahuji metodický pokyn, instrukci i žádost, pro všechny případy radši vyplněnou, a vše posílám do nemocnice spolu s manipulativní argumentací o volebním právu vězňů, jež mohou na rozdíl od mého otce volit bez problémů. Následující den volá otec: prý jsou se mnou velké problémy, ať prý na lékaře netlačím, aby si na něj v nemocnici nezasedli. Mlčím a v duši je mi smutno. Kdeže je realizace ústavního práva? Kdeže jsou laserové oči soudců, jež bdí nad dodržováním práva? A kolik lidí se znechutí a neodvolí?

Dějství čtvrté, tatínek může volit!

Chvilku před koncem lhůty, v poslední možný den nadšeně píše ošetřující lékař, že se podařilo tatínka zapsat na zvláštní voličský seznam. Zkušenost sdílím do všech stran a řada známých přizvukuje s podobnými historkami. Vrcholem beznaděje je čerstvý povzdech mého kamaráda, jehož manželka je trvale upoutána doma. S jejím občanským průkazem a s lékařskými zprávami podnikl cestu na obecní úřad, aby si vyslechl báchorku o tom, jak ležící pacient musí přijít osobně, anebo namísto sebe poslal notářsky ověřenou plnou moc, takže se manželka na rozdíl od mého otce volby nakonec nezúčastní. Ani jemu nikdo nenabídl variantu, jež přece pro tyto případy stanovuje zákon: okrsková volební komise vyšle k němu domů dva své členy s přenosnou volební schránkou. Kolika lidem tak úřední šiml znemožní volit? Tuto odpověď se bohužel nikdy nedovíme. Na závěr tohoto povzdechu si nedopustím jedno provokující a lehce paranoidní zamyšlení: komu prospěje či koho poškodí, že řada starších, nemocných, trvale upoutaných nebo jen neinformovaných voličů právě v této volbě neodvolí?

Psáno pro Lidové noviny (12. 1. 2018)