Postupný úpadek naší právní kultury je již dlouhodobě veřejným tajemstvím, neboť „v obci se špatnými zákonodárci spatříš i špatné zákony“ (parafráze Senekova výroku v závěru této úvahy). Někteří naši ideoví tvůrci zákonů i zákonodárci samotní by sice velice rádi napodobili dva tisíce let staré a stále inspirativní římskoprávní definice, avšak nedostatek jejich vzdělání, mravní vybavenosti a vyjadřovacích schopností je v jejich právních experimentech předem diskvalifikuje. Bylo by možno uvést celou řadu naprosto děsivých právních ustanovení, avšak mezi jedno z „nejpodařenějších“ patří § 8 nového občanského zákoníka, který zní:

„Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.“

„Moudrý“ ideový tvůrce tohoto paragrafu si evidentně nepřečetl dva tisíce let starou původní verzi této starořímské právní poučky, která zněla zcela prostě: „Právo nevzniká z bezpráví“ (Ius ex iniuria non oritur). O nějaké „zjevnosti“ nebyla řeč, prostě co bylo shledáno bezprávím, nemohlo přinést akceptovatelné pozitivní právní důsledky.Naši soudci Nejvyššího soudu jsou však „přemýšliví“, a proto ihned z tohoto znění § 8 občanského zákoníka dovodili hlubokomyslnou definici „Nezjevné zneužití práva požívá právní ochrany“.Dovedně utajená zneužití práva (dříve klasické podvody) proto začali účelově označovat za beztrestnou „podnikatelskou šikovnost“ a obětem podvodů vytýkali, že viníky jsou vlastně oni, neboť nebyli náležitě ostražití. Tento termín sice právně neexistuje, avšak ostatním soudcům i státním zástupcům se velice zalíbil a proto je užíván na všech úrovních soudů i státního zastupitelství. Mnohé takové „šikovně utajené“ podvody proto k soudu vůbec nedoputovaly, neboť státní zástupci projevili „maximální zdrženlivost při uplatňování trestní represe“ (konkrétní citace z trestního spisu), zejména když hrozilo náročné dokazování. Alibisticky přitom poukázali a stále poukazují na zásadu „ultima ratio“ (tj. trestní postih až v „krajním případě“), obsaženou v dalším podivuhodně účelovém § 12 odst.2 trestního zákona (tzv. subsidiarita trestní represe).

Naši policisté, státní zástupci i soudci si ve své mocenské samolibosti vůbec neuvědomují, že nemalá část našich občanů skutečně dokáže šikovně, sofistikovaně, a tudíž i nezjevně zneužívat právo, a to mnohdy takovým způsobem, že státní orgány na to nikdy nepřijdou. Tento problém se s rozvojem techniky rozbujel do obludných rozměrů, protože takové možnosti, jaké dnes poskytují počítače, byly v minulosti vyhrazeny pouze pro vrcholné představitele ekonomické sféry. V této souvislosti nelze nevzpomenout slavný výrok bývalého staršího prokurátora Generální prokuratury ČR JUDr. Pešty, který v polovině osmdesátých let na jednom školení specialistů pro vyšetřování hospodářské kriminality pronesl tento nerozvážně pravdivý výrok:

„Naši společnost už ani tak neohrožují drobní zloději a prostitutky, ale když se sčuchne banda generálních ředitelů.“ (dále ještě dodal, že mají takové technické možnosti komunikace, které nejsme schopni rozkrýt ani následně postihnout.)

Všichni tehdejší přítomní byli doslova v šoku, protože to byla opravdová „politická bomba“. Protože si však na jeho podvratná slova nějaký politicky „uvědomělejší“ soudruh prokurátor okamžitě stěžoval, od té doby se již na žádném podobném školení neobjevil.

Lze pochopit, že obtížná důkazní situace kombinovaná s vlastní nevědomostí mnohé současné policisty a státní zástupce traumatizuje. Nedokáží se totiž smířit s tím, že vzhledem k překotnému vývoji techniky a své povážlivé zaostalosti nejsou schopni udržet krok s novými formami kriminality. Tak tomu ale bylo vždycky. Zatímco v minulosti měl svět zločinu pouze nepatrný předstih a někteří důvtipní prokurátoři (nyní státní zástupci) s ním dokázali udržet krok, dnes již jsou to nedozírné dálky (zejména v tzv. počítačové kriminalitě), do kterých policisté i státní zástupci ani nedohlédnou, protože mnohdy o nich ani nic netuší. Pak se snadno stává, že mnozí státní zástupci podávají skutkově i právně nepodložené obžaloby a intervenující státní zástupci poté u hlavního líčení buď trapně mlčí, anebo pokládají naprosto nekvalifikované dotazy, kterými pouze osvědčují svoji nevědomost. Zprošťujícím rozsudkům v takových kauzách se pak nelze divit.

Již v r. 1990 bylo tehdejšímu generálnímu prokurátorovi ČSFR JUDr. Gašparovičovi navrženo, aby na fakultě ekonomie byla zřízena specializovaná katedra ekonomické kriminality, a podobné specializované zaměření aby měla i katedra kriminalistiky na Právnické fakultě UK v Praze (o budoucí počítačové kriminalitě ještě nikdo nic netušil). Nestalo se tak a toto zpoždění už nikdy nedoženeme (ono to ostatně mnohým zločinným počítačovým expertům velice vyhovuje). Veškeré současné právní pokusy o podchycení nepřetržitého toku informací na počítačích jsou proto zcela směšné a svědčí pouze o zoufalství zákonodárců, kteří buď v naprosté naivitě věří v úspěšnost svých právních experimentů, anebo před veřejností pouze předstírají intenzivní boj se zločinem. Vůbec si zřejmě neuvědomují, že proti nim stojí špičkově placení odborníci (někdy dokonce i počítačoví géniové), jejichž znalostí a schopností ani náznakem nedosahují.

Zkušení právníci vědí, že nedokáží-li policisté anebo státní zástupci dosáhnout („doplivnout“) až „nahoru“, vybíjejí si svůj záporný emoční přetlak směrem „dolů“. Nejnověji jim v tom má dopomoci problematické ustanovení § 7b) trestního řádu, které nemá prezentovaný charakter „součinosti státních orgánů, fyzických a právnických osob“ (Hlava první trestního řádu), ale obsahově se jedná o zásah státních orgánů (zejména policie a státního zastupitelství) do svobod občanských, což pojmově patří do Hlavy čtvrté, oddílu pátého a šestého trestního řádu (stejně jako zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování, a odposlech a záznam telekomunikačního provozu - §§ 86-88a trestního řádu).

Možnost nařídit uchování dat v počítačovém systému nebo na nosiči informací bez předchozího souhlasu soudu byla již několikrát oprávněně kritizována, neboť tento postup je obsahově nejbližší odposlechu a (kontrole) záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 a 88a trestního řádu), který musí nařídit předseda senátu a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Jiná možnost podle trestního řádu není – a přesto § 7a) odst.3 trestního řádu tento institut evidentně obchází, neboť tuto možnost má nově i samotný policejní orgán bez jakéhokoliv „vyššího“ pověření. Prozatím se však nikdo nevěnoval nedůvtipnosti tohoto právního ustanovení, neboť při téměř notorické bezradnosti policistů při jakémkoliv objevení netradičních forem pochybného jednání je patrně nejblíže pravdě možnost, že nebudou vědět, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Další problémy jsou tyto:

1. Jak se bude kontrolovat dodržení takového příkazu?

2. Jak se odliší běžná a „nepodezřelá“ data od dat „podezřelých“, která jsou důležitá pro trestní řízení?

3. Mají-li to být data důležitá pro trestní řízení, jakým způsobem budou zpřístupněna policejnímu orgánu? Pouhé zablokování dat bez jejich následného vyhodnocení a případného použití v trestním řízení by přece bylo nesmyslné. To policejní orgán nějakým způsobem „pronikne“ do cizího počítačového systému a bude v něm volně „listovat“, anebo vstoupí do obydlí za účelem zjištění dodržení tohoto příkazu a případně i za účelem stažení potřebných dat (§ 83c trestního řádu)?

4. Bude snad policejní orgán dokonce mít možnost s těmito informacemi disponovat anebo dokonce manipulovat? Kdo nad jeho činností zajistí poctivou kontrolu? Věří snad vůbec někdo tomu, že státní zastupitelství je schopno naprosto poctivé a přísné dozorové činnosti?

Pokud se policistům zpřístupní „data důležitá pro trestní řízení“ v počítačovém systému anebo na nosiči informací, nelze předpokládat, že okamžitě budou izolovat přesně to, co chtějí, a ani na okamžik nepodlehnou pokušení prověřit i to, čeho se příkaz k uchování informací týkat nebude. Vždyť toto „zablokování“ může trvat až 90 dnů a pouze osoby neznalé policejních „fint“ a nadané vysokou mírou nedůvtipnosti a naivity mohou uvěřit tomu, že po celých těchto 90 dnů budou policisté nečinní. Jakmile totiž policista podlehne nutkavému pokušení prověřit i informace „nepodezřelé“, kterých se příkaz k jejich uchování týkat nebude, bude se jednat o trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182 trestního zákona), anebo o trestný čin porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183 trestního zákona), přičemž oba tyto trestné činy by byly spáchány v jednočinném souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 trestního zákona – forem této trestné činnosti je několik). Při znalosti současné policejní praxe totiž nelze přeceňovat poctivost a slušnost policejních orgánů – zvláště když mnozí policisté velice rádi vytvářejí líbivé vyšetřovací verze (alternativní pravdy), které jsou mnohdy pouhým výsledkem podezřívaných až paranoidních představ.

Omezení svobodného nakládání s informacemi a daty ve vlastním počítačovém systému je jednoznačným zásahem do občanských práv a svobod, který by se měl týkat jen závažných forem kriminality a pouze s předchozím souhlasem soudu – zvláště když existuje reálné nebezpečí, že policejní orgány mohou svoji pravomoc zneužít.

Neustále se rozmáhající sledování občanů proto vzbuzuje oprávněný neklid. Ono to opravdu vypadá tak, že policejní orgány se snaží mít všechno pod kontrolou, protože ve shromážděných informacích se vždycky najde nějaký podnět, který lze patřičně zveličit a poté vhodně „prodat“ – tj. přes státního zástupce protlačit k soudu. Dříve jsme tuto policejní metodu označovali úslovím „I slepé kuře najde zrno“. Pokud ovšem naši zákonodárci chtějí takovým způsobem stabilizovat společnost, pak se máme všichni na co těšit.

„V obcích se špatnými zákony spatříš špatné mravy.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.)