aneb Nezapomněli jste na Romana Janouška?
Zatímco jsme byli upoutáni dramatem, zda přežije vláda, uplynul víc než měsíc, co pan Roman Janoušek, úspěšný podnikatel a lobbista, poškodil auto ženy, kterou pak srazil svým autem k zemi. Pamatujete si ještě na to? Obávám se, že pan Janoušek a všichni, kteří mají na starosti vyšetření této události, se spoléhají na naši špatnou paměť. Je to příklad, jak se u nás odkládá na neurčito vymahatelnost práva. Když někdo způsobí nehodu a někoho zraní, zpytuje své svědomí. Mívá pocit viny, slyší náraz těla na kapotu a vidí krvácejícího poraněného. Říká si "nejraději bych si dal pár facek". To však většinou s odstupem času otrne. Nastupuje přirozená psychologická obrana. Hledá se možnost, jak se pocitu viny zbavit.
Čím víc mám času, tím spíš nalézám jiné příčiny nehody, za které už nejsem zodpovědný. Hledám spoluviníky a pak už jen jiné viníky než jsem sám. Pomáhají mi lidé, kteří mě třeba jen ze zdvořilosti utěšují.
Advokát málokdy radí obviněnému, aby se přiznal a činil před soudem pokání. Většinou obviněného přesvědčuje, že vlastně ani nic tak moc zlého neudělal. Ví přece, že člověk bez pocitů viny bude před soudem vystupovat důvěryhodně. Čas plyne, a jak se hojí poranění, které obviněný způsobil, hojí se i zbytky jeho špatného svědomí. Čím později dojde k soudu, tím přesvědčivěji tam bude vystupovat jako nevinný, zvlášť když se bude ohánět velkorysou částkou, kterou zaplatil poškozenému jako bolestné. Koupil mu ostatně lepší auto, než které mu poškodil.
Čas nakupí jiné události, veřejnost bude mezitím sycena jinými aférami a skandály, které překryjí vzpomínku na to, jak někdo sedl za volant a zapomněl, že má nějaký ten alkohol v krvi. Vždy se najdou okolnosti, proč to vlastně obviněný musel udělat z nějakých bohulibých důvodů. Najdou se lidé, kteří to dosvědčí. Také očitým svědkům nehody se nějak bude kalit paměť a ukáže se, že buď neviděli vůbec nic, nebo viděli něco jiného, než viděli. Hlavně získat dost času. Čas pracuje pro obviněného.
O vině rozhodne soud. Důležité je zařídit, aby k němu došlo co nejpozději. Aby veřejnost už zapomněla, co viděla v televizi 23. března. Teprve u soudu se ukáže, že ta poraněná paní vlastně na celé události vydělala. Velkorysé mimosoudní vyrovnání bude v miliónech. Ukáže se dokonce, že by jí byl pan Janoušek zařídil nadstandardní zdravotní péči, kdyby tomu nebránila jakási policejní ochrana po její hospitalizaci. Vždyť měl přirozeně zájem, aby poškození na zdraví bylo minimální včetně následku psychické traumatizace způsobené senzacechtivou publicitou. Pro soud budou směrodatné její výpovědi u soudu a ne to, co "po tom šoku" na ní vymámili zlí policisté. A Roman Janoušek bude u soudu vystupovat div ne jako oběť (kdo neléčí nějakou svou stresovou situaci alkoholem?) a jako dobrodinec toho, koho poškodil.
Čas hojí vše. V této souvislosti - a zdůrazňuji, že jen v souvislosti s významem plynoucího času - mě napadají dva extrémní případy. O tom prvním mluvil 15. září 2011 v rozhlase Ivan Klíma. Z vězení mu psal vrah (pardon, nikoli vrah, ale ten, kdo úmyslně způsobil těžké ublížení na zdraví s následkem smrti), který při loupežném přepadení zastřelil poštovní úřednici. Stěžoval si, že musí odsedět tolik let jen proto, že špatně plnil svou povinnost řidič sanitky, který nepřijel včas s defibrilátorem a s přístrojem pro umělé dýchání. Kdyby přijel včas, ta žena by neumřela a on by už byl z vězení venku.
Vzpomínám na opačný extrém – ale z jiné země. Asi před osmdesáti lety někdo zavraždil na ulici ve Filadelfii poslíčka s telegramem. Myslel, že roznáší peníze poslané poštou. Viděl to policista a vraha zatkl. Ještě ten den byl souzen. Proces byl krátký, i když pachatel jistě obhájce měl. Byl odsouzen k smrti a ve stejný den byl rozsudek vykonán. Nejsem přívržencem trestu smrti. Nedovedu si v tomto případě představit nějaký justiční omyl. Nikdo ani dodatečně přísný rozsudek nezpochybnil. Funguje-li však policie a soud takto rychle, násilníci se bojí vraždit a poctiví lidé se cítí bezpečněji.
Pan Janoušek nikoho nezabil. Mé příklady se týkají jen rychlosti, s jakou pracuje policie a soudy. Jaké nejasnosti objasňují už víc než měsíc naše orgány činné v trestním řízení? Co se událo v ten pátek 23. března dopoledne, vidělo snad víc než milión lidí na televizních obrazovkách. Co ty orgány vyšetřují? Hledají nové a nové svědky, zkoumají snad znalci videozáznamy? Proč?
Nejde mi o to, aby pan Janoušek dostal exemplárně vysoký trest. Nechť je souzen podle práva jako každý jiný občan. A vůbec mi nejde jen o pana Janouška. Jde mi o to, aby lidé mohli mít v policii a v soudy důvěru. Kauza pana Janouška je jednou z desítek, ne-li stovek jiných podobných.
Přemýšlím, jak pohnout s tím více než hlemýždím tempem nastolování spravedlnosti. O tisku se tvrdí, že je to sedmá velmoc. Spoluvytváří veřejné mínění. Pomalost a někdy i bezzubost policie a soudů kritizuje často. Jak by to mohl tisk dělat účinněji?
Za starého Říma nebyl knihtisk a tisk zastupovali dobří řečníci. Takovým byl Marcus Porcius Cato, jenž vstoupil do dějin výrokem, kterým končil každou svou řeč v senátu: Ceterum autem censeo Cartaginem delendam esse (Ostatně soudím, že Kartago by mělo být zničeno). To se nakonec Římanům v Punských válkách podařilo. Jiným skvělým řečníkem byl Marcus Tullius Cicero, který proslul svou řečí proti spiklenci Catilinovi. Začal ji slovy Quo usque tandem, Catilina, abutere patientia nostra? (Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti?). Na nekonečnou trpělivost a špatnou paměť občanů se dnes spoléhají ti, kteří po dlouhé týdny vyšetřují, co v březnu udělal Roman Janoušek.
Navrhuji, aby tisk využil těchto antických vzorů: trvale opakovat a vybízet, aby občané nezapomínali, a upozorňovat, že jejich trpělivost má své meze. Deníky by se mohly denně ptát, jak pokračuje vyšetřování obviněných celebrit. Navrhuji, aby Lidové noviny uveřejňovaly denně v černém rámečku jedinou větu. Začít by mohly už toto pondělí. Věta by zněla: "Dnes uplynulo 38 dní ode dne, kdy Roman Janoušek v opilosti srazil za volantem ženu. Jak pokračuje vyšetřování?" Pozítří by místo 38 dní bylo 39 dní atd. Rámeček by byl vložen každý den na jiné místo novin do nějakého aktuálního textu – třeba i ve sportovní nebo jiné rubrice, kde to čtenáře překvapí. Aby stereotyp stejným umístěním v novinách neomrzel.
Nemusíme se vracet do starověku. Ve středověku stál pranýř v mnoha našich městech. Dokud nebyl pravomocně odsouzen, nepatří Roman Janoušek na pranýř. Na pranýř tisku patří ti, kteří vyšetřování podobných případů protahují. Pokud možno tak dlouho, až to "policie odloží". V odkladech všeho druhu jsme zřejmě mistři.
Politici a úředníci mívají hroší kůži. Nemusí ji mít všichni jejich nadřízení - přes policejního prezidenta až po ministra vnitra a ministra spravedlnosti. Jenže nás dnes nezajímá Janoušek, ale jakýsi nesoulad mezi ministrem vnitra a policejním prezidentem. Ministři jsou ve vládě díky své politické straně. Naivně věřím, že politické strany mají zájem o voliče v příštích volbách.
Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora