Samostatná Česká republika se snaží v mnohém navázat na meziválečnou první republiku včetně řady negativních jevů (např. rozdrobená politická scéna, špatné vztahy s některými sousedními státy, nadměrný vliv politických stran na fungování státu, legendy o vlastní minulosti, předražené státní zakázky ad.). Stále ovšem navazujeme i na dědictví komunistického Československa. Převzali jsme totiž komunistický právní systém a ponechali v platnosti mnoho norem, které se pak dlouhá léta složitě odstraňovaly nebo upravovaly. Alternativa přitom existovala, podívejme se třeba do Estonska, které po obnovení své suverenity uvedlo znovu v život právní stav platný v době před sovětskou okupací, tj. v roce 1940. Československo tedy mohlo analogicky obnovit demokratický právní systém existující do září roku 1938 s tím, že se zruší nebo zmodernizují zastaralé zákony. Nestalo se a Československo začalo sice budovat kapitalismus a demokracii, ale přitom neodmítlo komunistické právo. V období vlády Komunistické strany Československa jsme došli spolu se Svazem sovětských socialistických republik patrně nejdál, co se týče mohutnosti státního vlastnictví. Zatímco většina socialistických států přeci jen nechala s omezeními přežívat alespoň některé drobné živnostníky, rolníky a obchodníky, u nás stejně jako v Sovětském svazu se prakticky veškeré hospodářství ocitlo v rukou státu. Avšak fenomén státu coby nejlepšího hospodáře se u nás neobjevil až s příchodem komunistů k moci, zabavování soukromého majetku začalo již dříve.

Mladý československý stát už dne 9. listopadu 1918 přijal zákon, jímž se pro velkostatkáře omezovalo svobodné nakládání s jejich majetkem bez povolení úřadů. V dubnu roku 1919 byla zahájena tzv. pozemková reforma. Během tohoto procesu, který v určitých ohledech pochopitelně nastat musel, stát odebral za mírnou náhradu české aristokracii a římskokatolické církvi rozsáhlé majetky. Dosud vládnoucí habsbursko-lotrinská dynastie ztratila veškeré své nemovitosti bez náhrady. Stejně dopadly některé nadace, příslušníci „nepřátelských“ států nebo ty osoby, které „se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce.“ Účelem pozemkové reformy mělo oficiálně být přerozdělení části zemědělské půdy ve prospěch bezzemků a drobného rolnictva. To byl jistě ušlechtilý záměr, jenže stát podle svého uvážení (na rozdíl od Německa nebo Finska naše zákony striktně nespecifikovaly, co lze zabavit) odebíral ve velkém stejně tak lesy, rybníky, průmyslová zařízení, dokonce i některé zámky. Politici tento postup rádi ospravedlňovali jako odčinění bitvy na Bílé hoře. Zlikvidovaly se velké a zpravidla dobře obhospodařované hospodářské celky, z nichž dosud státu plynuly značné daně, velkostatky zaručovaly sociální stabilitu v regionech, pečovaly zpravidla vzorně o lesní komplexy a památky, měly prostředky na zavádění moderních metod v zemědělství. Navíc byli velcí pozemkoví vlastníci podrobeni vysoké dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku. Na proces pozemkové reformy dohlížel nově vytvořený Státní pozemkový úřad s 11 obvodovými úřadovnami a 56 přídělovými komisariáty. Tato instituce později proslula vysokou mírou korupce zvláště při přidělování tzv. zbytkových statků a při oceňování zabíraného majetku. Původní šlechtičtí vlastníci přišli přibližně o 44 % půdy, římskokatolická církev pak o 16 % půdy. Chudí nabyvatelé zemědělské půdy se nákupem půdy od státu mnohdy značně zadlužili. Díky pozemkové reformě vznikla další velká státní organizace – Československé státní lesy a statky (stovky nových státních zaměstnanců a stovky státních budov), do jejichž rukou postupně přešlo přes 940000 hektarů půdy. Přitom za monarchie držel v Čechách státní erár pouhých 4073 hektarů! Na reformě se obohatili i někteří poslanci, senátoři či bankéři, kteří si od státu snadno a levně pořídili zabavenou půdu. Teprve rok po zahájení pozemkové reformy zaručila přijatá československá ústava nedotknutelnost soukromého vlastnictví u nás.

V Československu se tedy hned v letech 1918-1920 de iure i de facto sdělilo všem, že soukromé vlastnictví není tak úplně nedotknutelné. Znovu opakuji, že jistě byl velkým přínosem odprodej zemědělské půdy bezzemkům a chudým rolníkům, aby konečně mohli hospodařit na vlastním. Jinak se ale především výrazně posílila role státu ve společnosti, a především postavení státu v lesním a rybničním hospodářství. Umožnil-li se tak velký přesun soukromého majetku do rukou státu již za první republiky, a pokračovaly-li zábory a vnucené správy v období německé okupace (např. konfiskace majetku Řádu německých rytířů, krumlovské větve Schwarzenbergů), nebylo už pak ani divné plošně zkonfiskovat nejen veškerý majetek osob německé a maďarské národnosti (až na určité výjimky), všech zrádců a nepřátel republiky (umožněn široký výklad pojmu), ale i velké společnosti, továrny, banky, doly patřící Čechům a Slovákům. V roce 1947, kdy jsme stále platili za demokratický stát, na to navázal zákon o revizi první pozemkové reformy, jímž byla výměra zbytkových statků omezena na 50 hektarů. V témže roce poslanci demokraticky zvoleného Ústavodárného Národního shromáždění umožnili zvláštním zákonem zabavení veškerého majetku krumlovských Schwarzenbergů. Navrhovatel zákona, sociální demokrat Blažej Vilím, přitom v důvodové zprávě uvedl: „Převodu podrobený majetek jihočeských Schwarzenbergů představuje svojí rozlohou tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce …“ Přitom nikdo nevzal v potaz, že Adolf Schwarzenberg musel před nacisty uprchnout do exilu, a že mu celý majetek už jednou odebrala německá okupační správa. Jeho jediným proviněním byl moc velký majetek. Za sporný zákon se postavili i lidovci, národní socialisté a Klub slovenských demokratov. V roce 1948 byla vyhlášena nová pozemková reforma, díky níž už nikdo nesměl vlastnit více než 50 ha zemědělské půdy. V následujících letech bylo většinou zabaveno i to, co ještě soukromníkům po roce 1948 zbylo. O své tradiční majetky přišly i země, samosprávné okresy, města a obce, různá družstva staršího založení, drobní rolníci a živnostníci. Bylo dokonáno a stát se stal „nejlepším“ hospodářem.