Ústavní soud: novopečení demokrati jednali s církvemi hůře, než komunisté.
Jak už podtitul naznačuje, nebude tu řeč o žádných rosenkruciánech, nýbrž o problematickém vztahu ČSSD k církvím, navzdory všem tzv. křesťanským platformám, které se před volbami v jejím nitru ustavují, vždy bezzubé a krátkověké jako měsíční nemluvně. Jedna z oposičních námitek proti vládnímu návrhu na majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi zní, že je vůči církvím "nadstandartní". Ostatní restituenti by se prý cítili ošizeni. Nevím, já nic nerestituoval, do jejich kůže se vžít nemohu. Mohu však nyní předvést, jak dříve vypadalo standartní jednání sociálně demokratické exekutivy v církevních záležitostech.
Jak známo, zrušil Josef II. řadu klášterů (jen v Čechách jich bylo 56), náboženských bratrstev (153), kostelů (65) či nadací (bezpočet), jejich majetek narychlo a nepříliš výhodně prodal, část výnosu vložil do tzv. náboženských fondů, založených roku 1782 a část si ponechal (navzdory svým vlastním dekretům z 28. 2. a 11. 3. 1782). Fondy fungovaly samostatně pro každou zemi habsburského soustátí a z jejich výnosu se hradily potřeby rozšiřované farní správy. Po státním bankrotu roku 1811, který všechny peněžní prostředky rázem znehodnotil, do nich přispívala státní pokladna, plynuly sem i povinné odvody z pozůstalého církevního majetku. Vznikly tak na státních orgánech nezávislé fondy, jejichž správu vykonával stát a církev prováděla kontrolu hospodaření. To bylo, mezi námi, předmětem ustavičných stížností. Na statutu fondů se v podstatě nezměnilo nic až do roku 1949, kdy s převzetím péče o hospodářské zajištění církví státem pozbyly smyslu a dozor (opět jen dozor podle zákona č. 217/1949, § 3) nad nimi převzal Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Ten se je pokusil zrušit, ale narazil na takové obtíže právního charakteru, že jenom sloučil fondy český, moravskoslezský a slovenský do jednoho a změnil jeho statut tak, že zrušil dozorčí funkci církevních představitelů. Postátněny ale nebyly a nebylo už vůbec zřejmo, kdo je oprávněn fondy zrušit. Když je Josef II. zakládal, učinil tak jako představitel moci zákonodárné či výkonné? Jak má dnešní právo klasifikovat činy absolutistického vládce, přesvědčeného, že stát je on?
Nakonec byl do sloučeného fondu, zvaného oficiálně Náboženská matice, po roce 1950 převeden majetek rozehnaných řeholních řádů. Řády nezrušil žádný právní předpis, pouze stranická direktiva, jejich majetek nebyl konfiskován, jenom byli řeholníci a řeholnice zajištěni a byl jim přikázán nucený pobyt v tzv. sběrných klášterech. Řádový majetek byl označen jako "opuštěný" (hezká upomínka na nacistickou arisaci majetku "opuštěného" Židy), SÚC na něj uvalil "tajnou národní správu", kterou vykonávala Matice podle vyhlášky SÚC č. 351/1950 Ú.l. Přestože měl spravovaný majetek podle § 2 sloužit "pro náboženské účely církve římsko-katolické, zejména k úhradě osobních a věcných potřeb řádů a kongregací," ještě v 50. letech začala Matice postupně bezúplatně převádět svěřené hodnoty na stát (s výjimkou kostelů a kaplí, které dostávaly darem farnosti). Celkem šlo o 3674 nemovitostí, převedených bez zákonného podkladu. To bylo flagrantní porušení povinností, které měla vykonávat jenom jako správce – už starořímští právníci věděli, že nemůžete darovat majetek, který vám nepatří. Stejně tak dopadly domy svěřené Matici roku 1961 Českou katolickou charitou. Proto po uvolnění poměrů podalo nové vedení matice řadu žalob na stát o vydání takto zpronevěřeného majetku. Též byl roku 1995 obnoven předúnorový statut.
Na co si netroufali ani komunisté se svou právní bezskrupulosností, toho se odvážil před lety zemřelý ministr kultury Pavel Dostál. Při svém vytříbeném smyslu pro nadsázku prohlásil, že "nehodlá podporovat soudní spory, v nichž by byl katolické církvi vrácen majetek, zabavený Josefem II." Nepochopil, či nechtěl pochopit, že cílem těchto soudních řízení je vrátit Náboženské matici ten majetek, který do ní nevložil ani tak Josef II. – ten propadl nejrůznějším reformám takřka všechen, rozloha obhospodařovaných pozemků činila na přelomu let 1947/1948 asi 5 500 ha, především velkostatek Nejdek – nýbrž komunisté, a který si stát neoprávněně přisvojil v domnění, že je věc vyřízena "na věčné časy a nikdy jinak". Ve snaze zabránit dalším soudním sporům i on svévolně změnil v letech 1998 a 1999 statut Matice tak, aby paralysoval dozorčí radu, rozhodovací proces zcela podřídil svému ministerstvu a aby nepotřeboval k jejímu zrušení souhlas biskupů a řeholních představených. Následně svým nařízením z 19. 2. 2002 Matici zcela zrušil, nechal zastavit všechny soudní procesy a likvidaci vedl tak, aby na církve nezbyl z vybrakovaného fondu vůbec žádný zůstatek.
To nebyl problém zařídit, poněvadž byla Matice hospodářsky zcela nesoběstačná. O jejím zrušení uvažovala už druhá Klausova vláda, kdy byl ministrem kultury Pavel Tigrid. V době odluky státu od církve se nezdálo potřebné, aby stát spravoval jmění, sloužící církevním účelům. Také byl fond po všem kořistění bezmála prázdný, podle Dostála v něm bylo "jen pár hektarů půdy" (Poslanecká sněmovna ČR, 14. 3. 2002). Podobně nepřátelským způsobem však za Tigrida k likvidaci dojít nemělo. Dostálovy kroky byly bezprecedentním porušením veškerého práva, poněvadž státní orgán svémocně odstranil protistranu v soudním řízení. Přesně tohoto postupu používali rudí soudruzi, když odnímali "potížistům" způsobilost k právním úkonům pod záminkou psychiatrické diagnosy paranoia querulans – zvlášť vyškolení psychiatři obratem dodali posudek, že na krásné socialistické poměry si může stěžovat jenom cvok.
Byl to precedens velmi varující. Proto se také žádný z církevních představitelů nikdy netvářil nadšeně na bývalé i současné socdem návrhy, slibující zřídit podobný fond z dnes nárokovaného církevního majetku místo jeho navrácení. Proč zřizovat nový fond, když už tu jeden býval? Snad aby ho mohl po letech zase nějaký nový Dostál zrušit? Děkujeme, jednou to stačilo! Varující je i příklad Maďarska, kde v červnu 1997 přistoupila církev na vyplácení renty za nevydaný majetek – naneštěstí současná bídná hospodářská situace pravidelnou výplatu smluvené částky komplikuje.
Případ Matice nebyl jediný, kdy P. Dostál, sám kdysi vyloučený z KSČ i s příslušnými důsledky, jednal hůře než sami komunisté: 21. 12. 2001 zrušil s okamžitou platností interním příkazem evidenci vedenou ministerstvem kultury ohledně tzv. historických církevních právnických osob. Ty byly skutečně pozůstatkem z raného středověku, kdy nebyl pozemkovým majetkem obdarován kostel či klášter, nýbrž jeho duchovní patron, konkrétní světec. Ostatně byly celé Čechy "patrimonium sancti Wenceslai" a panující kníže býval podle dobového státoprávního pojetí jen pozemským zástupcem, jemuž svatý Václav dočasně propůjčil vládu nad svou otčinou. U kostelů to znamenalo totéž v malém: světští patroni se spolu s knězi a mnichy o světcův majetek jen starali a brali z něj užitky. Byl to také způsob, jak chránit majetek před zcizením – správci nemají stejná práva, jako vlastníci a je-li vlastníkem kostelního jmění sám kostel... Po vzniku pozemkových knih byly do nich bez diskuse zapisovány i tyto subjekty, takže u nás existují chrámy, kaple, ba dokonce sochy, Boží muka a mešní nadace, jež jsou – ač je to pro většinu lidí těžko představitelné – vlastníky nemovitého majetku. Ještě v roce 2003 jich u nás byly tisíce, z toho bezmála 300 kostelů.
Dostálův úřad s oblibou naděloval podobné "dárečky" těsně před Vánoci, tentokrát jen z prosté škodolibosti, jindy též kvůli prakticky zkrácené odvolací lhůtě. Bezprostředně po svém zásahu se ministerstvo začalo zcela protizákonně tvářit, že tyto právnické osoby neexistují a v tomto smyslu zasahovalo do řízení u soudů, kde se tyto subjekty nemohly domoci žádného vyslyšení s poukazem na jejich "neexistenci". Byl to také další klacek vržený pod nohy snahám o majetkové vyrovnání: neexistuje-li ten, s kým by se měl stát vyrovnat, o čem je potom řeč? Úkolem ministerstva však bylo jen vést evidenci, nic více, nebylo zřizovatelem církevních právnických osob, nemohlo je zrušit (Pl. ÚS 2/04 z 19. 8. 2004). Převýmluvná jsou slova nálezu Ústavního soudu (IV.ÚS 34/06 z 27. 11. 2007, body 26, 27): "Ústavně nekonformní interpretace zákona je paradoxní o to více, že dřívější judikatura z období komunistického režimu, čili z období, které bylo co do pošlapávání práva a spravedlnosti v našich dějinách jedním z nejtemnějších, v němž komunistická strana a její spolupracovníci činili vše pro to, aby byl omezen vliv církve (nejen katolické), ale i náboženství a víry na obyvatelstvo obecně, přičemž jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, bylo oslabit katolickou církev ekonomicky, nikdy nebyla zpochybněna existence těchto právnických osob a jako jediná podmínka jejich právní subjektivity bylo obecnou judikaturou stanoveno, že musí mít postavení právnických osob podle vnitřních předpisů církve [...] Je nepřípustná taková interpretace právních norem demokratického právního státu, která by fakticky vedla ke sníženému standardu základních práv pod úroveň poskytovanou režimem považovaným za nedemokratický." Je to smutné čtení a není divu, že po těchto poměrech musí každé jen trochu zákonnější a vstřícnější jednání neinformovanému divákovi připadat jako "nadstandartní".
I v případě Náboženské matice vypukla soudní bitva, zda je možné na státu nezávislý fond zrušit pouhým příkazem ministra, anebo je k tomu nutný zákon. První kolo skončilo pro žalobce neúspěchem, poněvadž správní soud tvrdil, že ani biskupská konference, ani představitelé řádů, ba ani dozorčí rada matice není oprávněna vést proces. Nakonec Ústavní soud připustil, že dozorčí rada je oprávněným žalobcem, takže Nejvyšší správní soud rozhodl 2. 11. 2006, že ministerský příkaz k likvidaci náboženské matice byl neplatný od samého počátku. Ale co teď? O znovuzřízení fondu celkem nikdo nestojí, protože taková instituce je v dnešních odlukových poměrech zjevným přežitkem. Nicméně je nepochybné, že spravovala určitý majetek, který z ní byl protizákonně vyveden. Současný návrh zákona o majetkovém vyrovnání řeší problém tak, že "úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila," řadí k majetkovým křivdám a samu organisaci zahrnuje mezi osoby oprávněné požadovat vydání zpronevěřených nemovitostí (§ 3 písm. d), § 5 písm. c).
Nechci samozřejmě nechat vše špatné na hlavách politiků ČSSD – to by tu nesměla být ODS. Na konferenci o narovnání vztahu mezi církvemi a státem, pořádané v lednu 2008 CEVRO Institutem, řekl tehdejší ministr zemědělství Petr Gandalovič, že postojem občanských demokratů k církevním restitucím bylo vždy "ano, ale…" Každý na to pochopitelně vzpomíná jinak: já bych jejich postoj s výjimkou posledních tří let označil spíše slovy "nikdy, třebaže…" Nebyl to samozřejmě případ Gandalovičův, který již v dubnu 1992 hlasoval ve Federálním shromáždění pro obecný restituční zákon, mezi jehož navrhovateli byl za stejnou stranu i poslanec Karol Stome. Bezvýhradným zastáncem restitucí byl v předposledním volebním období i František Laudát (dnes TOP 09). A Mirek Topolánek se jako stranický předseda zásadním způsobem zasloužil o prolomení hráze, i když se o jeho pravých motivech často a snad oprávněně spekulovalo.
Vztah ODS k církvím však dlouho určovali jiní. Dostálovou pravou rukou v úředním šikanování byla ředitelka odboru církví ministerstva kultury Jana Řepová, matematička a předchozí poradkyně Václava Klause pro věci církevní. Nebyla sama z okruhu dnešního presidenta. Má první vzpomínka na tehdy mladého, štíhlého a pohledného Klausova poradce Martina Kocourka, v současnosti zneuznaného vynálezce nové terminologie pro finanční toky, pochází z první půle 90. let, kdy po jednom z mnoha jednání přišel s tím, že žádné církevní restituce doporučovat nebude. Taktéž Petr Hájek, než začal jevit rysy typické pro horlivého konvertitu, Klausovi vstřícnost ke katolicismu sotva doporučoval. Paměť je ještě čerstvá: Klaus teprve po roce 2007 zjišťoval, že jen s podporou zahrádkářů se u nás konservativní politika dělat nedá. Někteří jeho přívrženci tento překvapivý počínající obrat včas nezaznamenali: při projednávání předešlého vládního návrhu se kupříkladu tehdejší místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová často nechávala veřejně slyšet, že ona s ničím takovým jako jsou církevní restituce nesouhlasí, ale když je to určeno jako stranická direktiva…(dnes už je přinejmenším navenek bezvýhradně pro). O Vlastimilu Tlustém a jeho dvou souputnících ani nemluvím.
Leč zpátky k věci: z úžasného propletence osudů Náboženské matice je zřejmé, že některé problémy už nemohou rozhodnout právníci, na rozseknutí tohoto spletitého problému jednoduše nestačí – k tomu je nutná zásadní politická dohoda. K té vláda s církvemi po letech jednání dospěla, ale jak se zdá, ateisté si majetkovou odluku státu a církví představují úplně jinak: co jsme vám sebrali, to si necháme – a vám, pokud si to nerozmyslíme, zůstane ten zbytek!
Děkuji panu Lukáši Cahovi za zpřístupnění diplomové práce "Náboženská matice, její vývoj a právní postavení", obhájené roku 2004 na katedře církevního a civilního práva theologické fakulty Jihočeské university v Českých Budějovicích, jež mi objasnila detaily dění okolo Matice v průběhu druhé poloviny 90. let.
Předchozí příspěvky možno vyhledat zde.
Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici