Po dlouhé prázdninové přestávce nastal pohyb v kauzách obž. Shahrama Zadeha (dále jen SAZ), stíhaného u brněnských soudů ve dvou řízeních: jako hlavní obžalovaný ve „velké daňové kauze“ kvůli krácení daně z přidané hodnoty se škodou ve výši 2,5 miliardy Kč a u Městského soudu v Brně v „malé kauze“ kvůli zřízení organizované zločinecké skupiny, přípravě ovlivňování svědků, podplácení a nadržování. „Malá“ kauza je ve fázi odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně.

V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil SAZ 22 měsíců ve vazbě a na svobodu se dostal po složení rekordní kauce 150 milionů Kč. Bez ohledu na kauci byl dne 2.prosince 2016 zadržen policií a Městský soud v Brně na něj uvalil vazbu. Od té doby soud již dvakrát rozhodl o jeho propuštění z vazby, ale díky stížnostem zatvrzelého státního zástupce Roberta Henzela se na svobodu nedostal. Poslední žádost o propuštění nelítostně zamítl Krajský soud v Brně senátem Haliny Černé dne 5.září 2019. Účelové uskupení brněnských a olomouckých soudců a státních zástupců jej týrá vazbou již 55 měsíců, těší se z toho, že mají 150 milionů Kč na účtě a beneficienta kauce za mřížemi a zřejmě mají v úmyslu jeho a jeho rodinu týrat co nejdéle.

Prvním dějstvím současných událostí bylo vyhlášení ústavního nálezu sp.zn. III.ÚS 1056/19, jímž Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti SAZ zrušením usnesení senátu Markéty Jirsové Krajského soudu v Brně, který vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění pana obžalovaného z vazby. Stručně řečeno, Ústavní soud zjistil, že soud nesprávným procesním postupem připravil SAZ o možnost účinné obhajoby a krátil tak jeho ústavní práva. Laicky řečeno senát předsedkyně Markéty Jirsové se dopustil „školáckých pochybení“. Není bez zajímavosti, že se jedná o stejný senát, který k odůvodnění nezbytnosti ponechání SAZ ve vazbě lhal o pobytu jeho manželky a syna v USA, kam by se prý jistě snažil za nimi dostat.

SAZ doprovázela k Ústavnímu soudu eskorta těžkooděnců jako nebezpečného teroristu. Než jej po jednání vyvedli ze soudní síně, stačil pronést krátké prohlášení, jimž si postěžoval na způsob, jakým s ním zachází brněnská justice. Pro novináře pak v předsálí s jeho pověřením okomentoval ústavní nález ústavní právník Zdeněk Koudelka, který jej zasadil do souvislosti s celou řadou soudních rozhodnutí, která zakládá domněnku podjatosti Krajského soudu v Brně proti SAZ.

Ve dnech 4. a 5.září 2019 pak u Krajského soudu v Brně senát Haliny Černé zahájil první část odvolacího řízení proti rozsudku Městského soudu v Brně z 5. března 2019, jímž byla zatím nepravomocně uzavřena „malá“ kauza.

Senát Haliny Černé zasáhl již dříve do osudu obž. SAZ: usnesením z 26.června 2019 vyhověl stížnosti státního zástupce Roberta Henzela proti usnesení Městského soudu v Brně o propuštění SAZ z vazby. Vůli jedince nadřadil nad úsudek senátu, který se k svému postoji k panu obžalovanému dobral po 51 jednacích dnech obsáhlého dokazování. To by bylo normální v časech předlistopadových, kdy pravými pány trestního řízení byli prokurátoři. V té souvislosti se mi vybavuje ústavní nález sp.zn. I.ÚS 517/10, v jehož odůvodnění se připouští, že vlivy dlouhodobého působení v podmínkách předlistopadového soudnictví se mohou promítat do myšlení soudců jako trvalá zátěž.

Hlavního líčení dne 4. září 2019 se zúčastnili obžalovaní Shahram Zadeh a Martin Veselý, přivedení každý svou eskortou, v případě SAZ opět šesticí zakuklených těžkooděnců v plné zbroji, dále obž. Ondřej Kučera a Jan Šebek. Záviš Löffelmann požádal soud, aby jednal v jeho nepřítomnosti. Soudu se nepodařilo doručit obsílku Evě Halamkové a při zahájení nebyl přítomen ani její obhájce. Paní předsedkyně proto vyloučila její věc do samostatného líčení, ale následující den po příchodu obhájce ji opět „připojila k pelotonu“.

Obžalované samozřejmě doprovázel houf advokátů, z nichž pouze jeden se zúčastňoval hlavního líčení u Městského soudu v Brně pravidelně.

Od června r. 2014 navštěvuji Krajský soud v Brně velmi často za účelem monitorování procesů vedených senátem Aleše Novotného. Jednání senátu Haliny Černé jsem se zúčastnil teprve podruhé. Přesto jsem si nemohl nevšimnout rozdílů v atmosféře v soudních síních různých předsedů senátů. Ačkoli se jedná o neveselých věcech, v soudní síni pohyblivé Haliny Černé je převážně příjemná. Je to dáno osobností předsedkyně senátu, z které vyzařuje vlídnost a radost ze života, doprovázená noblesní zdvořilostí. Nicméně současně dokáže být překvapivě rázná. Když do soudní síně po zahájení hlavního líčení vklouzla tiše jako myška družka obž. Jana Šebka, paní předsedkyně se dotázala, kdo je, a pak jí sdělila, že vyrušuje a poslala ji na chodbu. To nebylo vlídné uvítání, protože přestávka byla až v 10:37. Vzpomněl jsem si, že mě kdysi předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová poučila, že do soudní síně lze vstupovat kdykoli. Divil jsem se i proto, protože při každé „výměně stráží“ eskorty těžkooděnců skutečně vyrušovalo dusání šesti párů nohou, obutých v těžké boty. Soudce Aleš Novotný jejich rámusení vnímá netečně. Ale zde nakonec i na ozbrojence došlo: paní předsedkyně se proti vyrušování ohradila a donutila eskortu k přizpůsobení rytmu střídání jejím pokynům.

Pořad jednání byl standardní: začal žalobce odůvodněním odvolání v neprospěch obžalovaných, v němž v podstatě opakoval myšlenky, známé z jeho vystoupení u Městského soudu v Brně: samozřejmě odmítl změkčení právní kvalifikace skutků a dožadoval se uznání správnosti svého postoje k SAZ a ostatním, z čehož plyne nárok na vysoký trest pro SAZ.

Téměř netečný zůstal obž. Ondřej Kučera, který se práva na odvolání vzdal a také vyjádření k odvolání žalobce nevyužil. Zřejmě jej podmíněný trest uspokojuje.

Naproti tomu obsáhle se bránil obž. SAZ. Na začátku svého vystoupení se pokusil vznést námitku podjatosti senátu, ale předsedkyně senátu to nepřipustila a přiměla jej, aby uskutečnění záměru odsunul na vhodnější okamžik. Dala tím najevo, že by stejně námitce nevyhověla a pokračovala by v jednání, i kdyby SAZ proti zamítnutí návrhu podal stížnost. Nakonec na podání námitky podjatosti nedošlo ani později.

SAZ pak pokračoval řadou námitek jak proti negativním prvkům rozsudku, tak proti odvolání žalobce. Poukázal na skutečnost, že cílem dodavatelů svědeckých prohlášení, kvůli jejichž nákupu se dostal do této šlamastyky, byl jejich finanční prospěch na jeho úkor a zdůraznil organizátorskou úlohu „operačního důstojníka“ Ondřeje Kučery. Zejména upozornil, že notářské zápisy, jež koupil od svědků, byly obsahově nepoužitelné a nikdy je soudu nepředložil, ač při devítidenním vystoupení před senátem Aleše Novotného k tomu měl příležitost. Zpochybnil věrohodnost svědků Martina Valentoviče a Jana Doležala a spoluobžalovaného Martina Veselého jako svědka, kteří se navzájem usvědčovali ze zpronevěr obrovských částek a vyjadřovali se i v neprospěch Petra Pfeifera, korunního svědka obžaloby ve „velké daňové kauze“. Upozornil na součinnost Martina Valentoviče a Jana Doležala s policií a odmítl odpovědnost za trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal na policisty, z nichž dokonce plk. Ferenc neměl s jeho kauzou nic společného. Stěžoval si na nerovné zacházení, spočívající např. v prolomení heslové ochrany jeho iPadu a iPhonu, kterého zůstaly ušetřeny přístroje „spolupracujícího obviněného“ Ondřeje Kučery, či v tendenčním výběru dílčích částí odposlechů jeho rozhovoru s tlumočníkem Mirchim, jehož se měl pokusit podplatit, aby zpomalil tempo překládání spisu. V této souvislosti zejména vysvětlil, že k ovlivňování činnosti tlumočníka neměl žádný důvod.

Do všech jeho vystoupení se promítla skutečnost, že je účastníkem dvou výše zmíněných řízení, dotýká se ho vyšetřování únosu svědka Petra Pfeifera a úkorně vnímá laxnost přístupu policie k vyšetřování jeho únosu. Opakovaně se pouštěl do výhrad k svědectví Petra Pfeifera ve „velké daňové kauze“ a stěžoval si, že nebyl vyslýchán jako svědek v projednávané „malé kauze“. Pod vlivem těchto okolností občas utíkal mimo úzký rámec projednávané kauzy, což nelibě nesla předsedkyně senátu, která se snažila jej usměrnit vždy, když začal mluvit o něčem, co nechtěla slyšet. V tomto případě se střetli soupeři, znalí svých procesních práv. SAZ se ohražoval proti zasahování paní předsedkyně do jeho výkladu, proti čemuž namítala, že řízení vede předseda senátu, který má právo usměrnit vypovídajícího, pokud se odchýlí od tématu. Když jejich výměna názorů přešla do vzrušeného tónu a pan obžalovaný pronesl cosi o komunistickém myšlení paní předsedkyně, požádala obhájce Romana Jelínka a Davida Záhumenského, aby jej usměrnili. Oba se po uskutečněné poradě snažili objasnit objektivní důvody pro způsob jeho vystupování. Nicméně jednání pokračovalo v klidu.

Působivá byla obhajoba bývalého policisty Jana Šebka který se skutečně „pro dobrotu dostal na žebrotu“ společně s kamarádem, advokátem Závišem Löffelmannem. Advokát vyhověl žádosti Ondřeje Kučery, aby pomohl svědkovi Janu Doležalovi podat trestní oznámení na policisty. Protože měl podstatně blíž do kanceláře kamaráda policisty než do nejbližší služebny GIBS, dohodl s Janem Šebkem, že sepíše s Janem Doležalem trestní oznámení do protokolu a pak je předá nadřízenému, který je postoupí úřední cestou GIBSu. Pan obžalovaný se hájil tím, že pouze naplnil zákonnou povinnost přijmout trestní oznámení, přičemž nebyl oprávněn podané oznámení zkoumat co do důvodnosti a pravdivosti. Jeho povinnost byla sepsat a předat dál. Jméno SAZ slyšel poprvé až u výslechu a neměl tušení, k čemu má trestní oznámení sloužit. Rozhodně popřel tvrzení žalobce, že o všem věděl a jednal s úmyslem škodit. Stěžoval si také na hrubé zacházení při zadržení a posteskl si nad zásadními dopady trestního stíhání na jeho profesní i soukromý život.

Halina Černá vykazovala během celého jednání skvělou znalost trestního spisu. Prokázala pak vzornou pečlivost doplněním dokazování, k němuž vytěžila větší počet různých listin ze spisu. Přijala také četné návrhy obžalovaných a jejich obhájců na doplnění dokazování. K těm se pro jejich obsáhlost na místě nevyjádřila a vrátí se k nim při pokračování hlavního líčení. K rozuzlení v „malé kauze“ tedy zatím nedošlo.

Během debaty mezi předsedkyní senátu a obhájci SAZ před ukončením líčení v první den jednání se advokátům od ní dostalo ponaučení, že z procesního hlediska je vhodná doba na podání další žádosti o propuštění SAZ z vazby. Dodali ji ještě večer a k projednání došlo ve čtvrtek odpoledne. Jako první se k ní vyjádřil žalobce Robert Henzel, který zopakoval staré výhrady, uplatněné v dřívějších vazebních řízeních. Jednoznačně se dožadoval zamítnutí žádosti, tedy pokračování vazby útěkové a předstižné. SAZ uplatnil všechny argumenty z dřívějších žádostí. Postěžoval si na dlouhé odloučení od manželky a malého syna, jenž je jeho věrnou miniaturní kopií. Upozornil, že žalobce se odůvodněním požadavku na zamítnutí jeho žádosti dostává do rozporu s judikaturou, která počítá s časem jako s činitelem, oslabujícím vazební důvody. Pokud je žalobce nerozšiřuje novými důkazy, obviněný má být propuštěn.

Soud se velmi dlouho radil. Nabádání obhájců k podání žádosti paní předsedkyní jsme vnímali jako náznak vstřícnosti. Proto jsme očekávali rozhodnutí s mírným optimismem. Naději nám dodávala i značná délka porady senátu. Zmýlili jsme se: senát návrh opět zamítl. Vedle běžných argumentů Halina Černá v odůvodnění použila k dokázání nebezpečí útěku případně propuštěného obžalovaného nepravdivou informaci o jeho výjezdu na Slovensko. Spojíme-li to s výrokem Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a syna v USA, vzniká dojem, že u rádoby ctihodného Krajského soudu v Brně řádí infekce bájné lhavosti. Mimo jiné se Halina Černá vyjádřila, že odkaz na otcovství pana obžalovaného není pro soud přijatelným důvodem pro jeho propuštění. Její výrok ilustruje rozdíl mezi soudcovským a občanským myšlením. Soudci se vůbec nezamýšlejí nad ničivými důsledky jejich rozhodování pro obviněné, zatímco běžný občan shledává v zbytečném narušování rodinného života humanitární důvod k propuštění. Nejhorší na tom je, že přesvědčení soudců o nebezpečí útěku pana obžalovaného se neopírá o žádné objektivní poznatky. Jde o pouhé subjektivní úvahy podjatých bezcitů. Názory ručitelů, kteří znají klienta dlouhou dobu osobně a znají jeho osobní a rodinné poměry do detailu, jsou pro soudce bezcenným smetím. Namyšlenost soudců je bezbřehá.

Je ale zbytečné rozčilovat se nad nepravomocným zamítnutím žádosti o propuštění z vazby, protože z výchozího vyjádření uhlazeného kamaráda obhájců žalobce Roberta Henzela se dá usuzovat, že na rozhodnutí o propuštění z vazby by odpověděl stížností k Vrchnímu soudu v Olomouci. SAZ by se musel stejně vrátit do cely.

Hlavní líčení bude pokračovat ve dnech 24.-26. září 2019.

=================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.
Kniha je dostupná zde.