Hlavní líčení u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti poslancům Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi, zakončené rozsudkem z 13. dubna 2012 bylo dosud nevídaným případem zneužití soudní síně k znevážení parlamentní strany, tehdy ještě sice nevítané, ale přece jen součásti vládní koalice. Z padesáti hodin čistého času jen menší část sloužila k objasnění obvinění, uvedených v obžalobě, větší část k "praní špinavého prádla" strany Věci veřejné (zde a zde) s cílem připravit ji o zbytky důvěryhodnosti a zejména společensky znemožnit Víta Bártu. Jako laik si myslím, že ve skutečně právním státě by si předseda senátu za zapletení soudu do politické ostrakizace vysloužil kárné řízení bez ohledu na jinak ukázkově slušné vystupování. Politika je pro soudy a soudce zapovězeným územím. Ale ve skutečnosti se Jan Šott stal miláčkem médií, opěvovaným pro odbornou vyspělost a soudcovskou statečnost, neboť sloužil politickým záměrům jejich chlebodárců.

První analýzy rozsudku, pečlivě přečteného v plném rozsahu včetně odůvodnění na závěr hlavního líčení, ale naznačovaly, že profesionální výkon pana předsedy má asi slabiny. Seznámení s písemným vyhotovením vedlo od dojmů k jistotám: v rozsudku je několik závažných pochybení. A posléze se ukázalo, že ve výhradách se v některých bodech sešla odvolání obhajoby a žalobkyně, což není zcela obvyklé.

Jedna z členek senátu byla z řízení vyloučena kvůli nevhodnému vyjádření pro média. Jan Šott v následujících dnech po hlavním líčení toho médiím napovídal tolik, že sotva ustojí námitku podjatosti, pokud ji obhajoba uplatní v případě vrácení věci odvolacím soudem.

Závěry rozsudku troskotají zejména na dvou úskalích. Jedním je snaha pana soudce prokázat invenci a originalitu a na základě poznatků z dokazování před soudem dotvořit obžalobu. Zavedlo jej to až k tomu, že naplnění trestného činu našel již v Bártově nabídce půjček členům poslaneckého klubu Věcí veřejných. Jaroslava Škárku s použitím jím samým předestřené nahrávky usvědčil z podvodu ke škodě Víta Bárty. Nicméně podvodně vylákané peníze Vítu Bártovi zabavil, protože prý je použil k páchání trestné činnosti. Druhým úskalím, zřejmě daleko závažnějším, je podcenění skutečnosti, že oba obžalovaní jsou poslanci chránění imunitou. Obecně platí zásada, že obžalovaný může být odsouzen pouze za skutek, pro který byl obžalován. V případě poslanců to je ještě složitější: mohou být stíháni a odsouzeni pouze za skutek, pro který byli poslaneckou sněmovnou vydáni. Tyto zásady byly porušeny u obou obžalovaných, na první pohled zvlášť hrubě u poslance Jaroslava Škárky, obžalovaného z přijetí úplatku, jenž se ke svému velkému překvapení ze škodolibého spolutvůrce potíží Víta Bárty dostal do postavení podvodníka, odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Hlubší analýza vedla Bártovy právníky k úvaze, že výroky, za které jej soudce Jan Šott odsoudil, vyslovil Bárta na půdě Poslanecké sněmovny, a požívají tedy ústavněprávní ochranu poslanecké imunity. Ve výroku o vydání k trestnímu stíhání ovšem o nich není zmínka. Vít Bárta proto využil práva daného příslušným ustanovením trestního řádu a podal proti rozsudku stížnost Nejvyššímu soudu ČR s návrhem na zastavení trestního stíhání.

Není zdaleka jisté, zda Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhoví. V kladném případě by věc pro Víta Bártu skončila, odvolací řízení by se týkalo pouze Jaroslava Škárky. Ale ani její zamítnutí nemusí proces odblokovat, neboť předmětem je krácení ústavního práva. Bylo by proto možné napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavní stížností. Pokud by se Vít Bárta touto cestou pustil, Jaroslav Škárka by měl dobrý důvod žádat o vyloučení své věci do samostatného řízení.

Jako laik si myslím, že z hlediska osobního prospěchu by bylo pro Víta Bártu paradoxně prospěšnější, kdyby Nejvyšší soud ČR stížnosti nevyhověl. Přinutil by jej tím obhájit před zraky veřejnosti a ve shodě s hlasem zdravého selského rozumu tvrzení, že nabídkou soukromých prostředků kolegům nezískal pro sebe nic, co by se dalo považovat za věc obecného zájmu, že se tedy nedopustil uplácení.

Bez ohledu na to, jak tato překvapivá akce Víta Bárty dopadne, soudce Jana Šotta asi nic radostného nečeká. Rozsudek, napadený shodně obhajobou i žalobkyní, sotva v odvolacím řízení obstojí. Je pravděpodobné, že jej odvolací soud vrátí k novému projednání. Nepřekvapilo by mě, kdyby tak rozhodl v neveřejném jednání. Dá se očekávat, že obžalovaní se budou snažit soudce Jana Šotta kvůli jeho mediálnímu vystupování vyloučit z dalšího řízení pro podjatost - a mohou být úspěšní. Svatozář odborně vyspělého a příkladně statečného soudce tak může v dalším vývoji procesu vyhasnout.