Není to tak dlouho, co jsem na tomto místě navrhovala "lehký" zásah do našeho právního řádu. Totiž projít zákon po zákonu a vypustit z celého právního systému polovinu slov. A až bude hotovo, tak repete. A teprve až bude v silách jednoho člověka prokousat se všemi zákony, všeobecně platnými vyhláškami, předpisy a nařízeními během jediného měsíce, pak teprve budeme moct prohlásit o našem právním řádu, že je "dodržitelný", protože je v možnostech každého člověka vůbec přečíst, co po něm stát vlastně chce. Jenomže do mých slov se vloudila chybka. Nejde totiž jen o to, aby člověk dokázal přečíst si za celou délku svého života, co po něm stát chce. Taky by nebylo od věci pochopit, co se po něm chce.

V naší společnosti spolupracujeme při přípravě nejrůznějších obchodních smluv s jednou advokátní kanceláří. (Ne, kdepak, nejsou to Šachta & partners, co vás to napadá, jmenují se Holubová – advokáti.) A tito naši milí dvorní advokáti jsou velmi šikovní hoši, kteří by nepřenesli přes srdce, kdyby propustili nějakou tu chybičku. A právě proto jsem si to u nich tuhle velmi rozlila. Dopustila jsem se totiž – z jejich pohledu – děsivého paux pas. Dopustila jsem se v jednom svém textu následující věty: "Obmyšlený pachtýř výprosu u rozhradu strpěl."

I sešli se vzápětí naši advokáti a rokovali, co se mnou. Ovšem nikoliv kvůli obsahu, ten, zdá se, jim byl zcela jasný. Pobouřila je forma. A tudíž mi následně sdělili, že jsem se v dané větě dopustila jedné hrubky, tak ať si prý laskavě propříště nechám své právní rozbory zkontrolovat. Kajícně uznávám a naší právní kanceláři se omlouvám, že jsem se předvedla jako nezdárný žák. Na mou obhajobu budiž řečeno, že drtivá většina mých (neprávnických, ale ekonomických) kolegů nejen že nedokázala onu chybu odhalit, ale dokonce ani neměla ánunk, co ona věta znamená. Což mne poněkud vyděsilo. Protože od 1. ledna 2014 bychom jí měli rozumět všichni. A podle zákona, který různé její variace zařadí do českého právního řádu, bychom se taky měli řídit – a to doslova v každodenním životě. (Mimochodem, již pozorný čtenář onu hrubku odhalil?)

Od příštího roku totiž vstoupí v platnost nový občanský zákoník. A vedle toho, že zavádí hodně, ale skutečně hodně věcných novinek, novinkou je samo o sobě už jen to, jakým jazykem je zákoník napsán. Vydlužitel, obmyšlený, výměnek, výprosa, služebnost, odvážná smlouva, pacht - to jsou jen některé pojmy, kterými se nový zákoník hemží. Upřímně a trochu škodolibě se už těším, jak se budou od nového roku psát smlouvy, kterým žádná ze stran nebude rozumět a které si zúčastnění budou muset nechat přeložit od svého pradědečka. Protože ano, právě on by kupodivu mohl novému občanskému zákoníku celkem rozumět. (Už tu hrubku máte?)

Když se totiž v 60. letech připravoval tehdejší (a s množstvím dodatečných změn dosud platný) občanský zákoník, bylo rozhodnuto, že některé do té doby zcela běžné právní pojmy jsou buržoazním přežitkem. A byly jednoduše vypuštěny. Tím byla přetržena historická návaznost. A nyní se máme k původním pojmům zase vrátit. To by nás mimochodem mělo víc přiblížit i právním systémům okolních zemí, kde k takovému zpřetrhání historické nitě nedošlo. Snaha je to pochopitelná a má něco do sebe.

Jenomže nejsem si docela jistá, zda lze historickou chybu napravit chybou novou. Zda některé chyby není lepší již nechat zapomenuté v propadlišti dějin a jít dál, jako by se nestaly. Jsem hluboce přesvědčená, že nestabilita právního prostředí a institucí obecně je jedním z největších problémů české ekonomiky. Že právě tato nestabilita v podobě permanentní změny daní, systému podpor a legislativních přílepků brání větší prosperitě. Pokud od 1. ledna nebudeme chápat, co se ve smlouvě píše, moc to stabilitě prostředí nepomůže, čert vem historickou kontinuitu.

A že pořád ještě nevíte, v čem spočívá ona hrubka? Tak tedy správně česky je "rozhrada", nikoliv "rozhrad", takže věta měla znít: "Obmyšlený pachtýř výprosu u rozhrady strpěl." A co to znamená, respektive zda to vůbec může dávat právní smysl, nechám na vaší invenci – trénujme mozkové závity, dokud je do 1. 1. 2014 čas!

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)