Odbočím od problematiky několika slovy k Hrabalově knize, aby bylo zřejmé srovnání. Kniha obsahuje černobílé fotky se smyslem pro detail, v absurdnosti vztažené k celku, dále jsou zde jakoby náboženské citáty, popisy situací na šachovnici, citáty ze soudních spisů a hovorová mluva Prahy šedesátých létech. Abych nastínil duševní hloubku soudních spisů, malá ukázka: Částečným doznáním obviněného, svědectvím Karly Hepnerové a Josefa Hulíka, trestním oznámením, lékařským potvrzením, prezervativy a devíti snímky nahých žen soud zjistil, že Anton Kadraba je narozen mimo manželství, jako syn Josefa Kadraby, menšího rolníka, který se opíjel. Tato kniha vymykající se stereotypu je totiž plná socialistických abnormalit a paradoxů, které jakoby i dnes přežívaly v myšlení některých naších státních činitelů.
Ale vraťme se k restituci církevního majetku. Pardon, upřesňuji, občané měli možnost se dovědět, že tento zákon údajně ani tak neřeší restituci církevního majetku, ani ho nelze srovnávat se zemědělskou restitucí občanů, jak prohlásil ministr Nečas a což nedávno upřesnil náměstek ministra kultury František Mikeš, který řekl: „........ nejde o zákon ekonomický, ale o zákon politický. Jde o narovnání vztahu s institucí či institucemi mezinárodního významu. Vrácení dvou kusů dobytka rolníkovi ze Sladkého je úplně jiný příběh než narovnání vztahů a napravení křivd způsobených v minulosti politicky významným a také světově uznávaným institucím. Zákon adekvátním způsobem umožní nastolit společenský potřebný právní stav i s mezinárodními přesahy.“ A sám hodnotí dosah nového zákona: „Jde o tak velký úspěch této vlády, že to nejen opozice, ale ani někteří členové koalice nejsou schopni unést.“ No, ona to není schopna unést ani státní kasa, ale to je v tomto případě vedlejší, a co takhle občan?
Pro občana z toho plyne, že by měl zvážit znění Ústavy, kde se praví, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Rolník ze Sladkého, jinak bývalý majitel dvou kusů dobytka, se pravděpodobně pomátl na rozumu a tento zdroj moci použil proti sobě, což je zdůvodněno v Hrabalově knize slovy: Obviněný je kulak, a proto má nejmenší právo nadávat na státní zřízení. Ale pak je logické, že to z pohledu naších představitelů státu platí i dnes a kulaci se právem nemohou dovolávat rovnosti před zákonem nebo třeba znění Listiny ..... vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Ani za socialismu nemělo vlastnické právo stejný zákonný obsah a ochranu, což nyní restauruje vláda do nové podoby tímto zákonem. Tenkrát se majetek dělil na soukromý a majetek v socialistickém vlastnictví, který požíval vyšší právní ochrany. Nyní již není majetek v socialistickém vlastnictví, ale dle návrhu vlády ho nahradí majetek v církevním vlastnictví.
Jak jinak si mám vysvětlit, že soukromý zemědělec dostal jako náhradu za metr pozemku 5 korun, přičemž v mnoha případech stát umožnil občany okrást bývalými JZD a ti nedostali dosud ani korunu? Přičemž církev jako náhradu má obdržet podstatně vyšší částku. V čem je rozdíl? V bonitě půdy? Ale kdepak, pouze v osobě vlastníka. V případě církve napravuje vláda křivdy, což je správné, ale na druhé straně proč vyrábí nové křivdy a legalizuje křivdy již spáchané? Pro ilustraci opět použijí citát z Hrabala: Kulak Josef Hušek se vetřel tak do tvořícího se JZD, ovšem po dlouhém přesvědčování. Vidíte je, kulaky, vetřeli se do družstev a nyní očekávají, že budou ještě odškodnění.
A je dalším paradoxem povinnost přijmout naším státem zákon proti diskriminaci. Zbytečně, tohle je ošetřeno Ústavou ČR článkem 10, kde se hovoří: Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Bohužel jiné je to s vymahatelnosti těchto práv. Proč přijímat duplicitní znění národního zákona, když stejně zní komunitární právo, které má přednost před národním právem a navíc to není občanovi nic platné, protože vláda sama porušuje rovnost mezi subjekty ve věci práva, viz třeba znění i Občanského soudního řádu.
Důkazem je konstatování pana náměstka, že majetek rolníka ze Sladkého skládajícího se ze dvou kusů dobytka není rovnocenný majetku církve, která je významnou a uznávanou světovou institucí, a proto se musí přijmout politický zákon, což bude mít nedozírny úspěch pro tuto vládu, ale fatální dopad na státní dluh a potažmo i na občana. Proto se ptám, komu táto vláda slouží a čí moc vykonává, když se každým svým činem od ochrany práv občana vzdaluje.
Nikdo nezpochybňuje správnost okřídleného rčení, co bylo ukradeno, musí být vráceno, ovšem otázka zní, proč jenom někomu? V tomto případě, jak naznačil náměstek ministra kultury, zapracovala vnější „klidná síla“ na náš stát. Je zřejmé, že občan, jinak údajný zdroj veškeré moci ve státě, vlastně žádnou moc nemá a nikdy ji neměl. I zde vidím paralelu s minulým režimem a mohu použít poslední podobenství z Hrabalovy knihy, protože mnoho občanů vystřízlivělo z prvotního opojení svobodou: Chování a vystupování obviněného je bez závad, pročež lze říci, že má kladný poměr k dnešnímu státnímu zřízení. Toto však lze říci jen potud, pokud je ve stavu střízlivém.