Kdysi byl svět neprobádaný a kouzelný. Člověk si sedl na zadek, když uviděl duhu, a modlil se při zatmění slunce, aby jej Pánbůh nepotrestal. Tajemství tvořilo součást jeho světa a člověk ho miloval, přestože mu tak úplně nerozuměl. Občas dokonce shledával přitažlivými kontury a tvary, které se ztrácely v mlze, a přestože se stále tázal, na jisté otázky nedostával odpovědi. V té době mohl Wittgenstein říci, že „o čem není možno mluvit, o tom je třeba mlčet,“ a obecný konsenzus potvrzoval existenci témat, která jsou tabu a o nichž se ve slušné společnosti debata nevede.

Doba Odhalená

Ale časy se mění a o tajemství dnes nikdo nestojí. Vše musí být zbaveno oblečení, špíny, mikrobů, ba i přirozené vůně či pachu, vydrhnuto a vydezinfikováno, sterilizováno, rozkrájeno na vzorky schopné vejít se pod sklíčko mikroskopu a rozebráno na prvočinitele, vyvěšeno na nástěnce, posláno mailem, zveřejněno na Facebooku nebo minimálně někde na cloudu uloženo s verifikovaným a autorizovaným přístupem. Ruku v ruce s pokrokem každým rokem narůstá množství paragrafů ukládajících povinnost oznamovat (podezřelé obchody, byť už slovo „podezřelý“ je relativní), zveřejňovat (platy zaměstnanců, ačkoliv slušný člověk o penězích nemluví), upozorňovat (zloděje na kamery instalované na ochranu proti nim a volajícího, že jeho hovor bude monitorován) a informovat (manžela o nejtajnějších plánech a zůstatcích na účtech, děti o biologických rodičích a ty adoptované o podrobnostech osvojování).

Dříve mohli mladíci pod oblečením dívek tušit jejich ladné křivky, představovat si a snít, zatímco dnes v Době Odhalené je nahé maso na každém rohu, v každou denní dobu na obrazovce a na billboardech kolem cest bez závoje, bez tajemství a bez přitažlivosti. Poté, co jsme zakázali manželská a rodičovská tajemství, přichází na řadu poslední čtyřka, která nám v tomto světě ještě zbyla neodhalená. Někdy se jí také říká mlčenlivost: zpovědní, lékařská, novinářská a advokátní.

Novinář v očích policie sprostým podezřelým?

Začneme tajemstvím novinářským a shrnutím věcí právě zjištěných: novináři napsali reportáž, popisující pletichy s veřejnými financemi, přičemž utajili informátora, který jim k článku poskytl podrobnosti. Po zveřejnění článku se rozeběhlo vyšetřování, a protože novináři odmítli prozradit svůj zdroj, začala policie odposlouchávat jejich telefony. Vskutku s nadšením bych si přečetla žádost policie o povolení odposlechů a odůvodnění soudce, který je povolil. Ustanovení § 88 a 88a trestního řádu (mimochodem v novelizovaném znění jde o jedenáct odstavců!) totiž stanoví podrobné požadavky, které musejí být u odposlechů dodrženy. Těmi hlavními jsou zvlášť závažný zločin a důvodný předpoklad (= opravdu hodně velká pravděpodobnost), že odposlechem budou získány významné skutečnosti, které nelze zjistit jinak. Předpoklad, že by novinář mohl znát skutečnosti významné pro trestní řízení a neuvést je v článku, je stejný jako požadavek odposlouchávat všech deset milionů občanů této země, protože někdo z nich by patrně mohl nějaké významné skutečnosti o čemkoliv vědět. Tím spíš, že policie má pro vyšetřování podstatně lepší předpoklady, materiální i technické vybavení a zákonné povolení než kterýkoliv novinář.

Po letech advokátní praxe si bohužel dovedu představit, jak se s odposlechy zachází, ačkoliv by měly být spolehlivě uchovány a chráněny před zneužitím. V zemi, v níž se den po výslechu objeví jeho plný text na internetu, o erotických hovorech ani nemluvě, lze o spolehlivé ochraně důvodně pochybovat.

Odposlech, který nepřinese nic užitečného pro trestní řízení, se označuje jako jalový a zákon policii ukládá povinnost jej nejen zničit, ale také vyrozumět osobu, která byla zbytečně odposlouchávána. Ačkoliv je ročně povoleno 9000 odposlechů, lidé neprávem „jalově“ odposloucháváni nejsou vyrozumíváni prakticky vůbec, z čehož plyne, že se podrobná zákonná úprava odposlechů příliš nedodržuje. A tak policii zůstávají tisíce hodin soukromých rozhovorů, na jejichž použití či „využití“ nechci radši ani pomyslet.

I advokát už je podezřelý

Podobná mračna se stahují nad advokáty. Ačkoliv trestní řád výslovně zakazuje odposlouchávat telefonické hovory klienta a jeho advokáta, velmi často je zákon porušován. Také není výjimkou, pokud policie, neschopná opatřit důkazy proti obžalovanému, začne stíhat jeho obhájce vedena nadějí, že se z advokátního spisu cosi kompromitujícího zjistí. A tak se množí žádosti policie o domovní prohlídky advokátů a jejich kanceláří, domácností, počítačů, serverů. Koneckonců i proto před nedávnem vznikla Unie obhájců, která se výše uvedenými tématy míní zabývat.

A tak si nalijme čistého vína: že trestní stíhání je od dávných dob hrou, v níž někdy vítězí stát a jindy obžalovaný, si policejní orgány asi odmítají přiznat. Někdy jsou prostě důkazy jasné, svědků spousta a pachatel se přizná. Nebo jindy k pachateli vede souvislá řada nepřímých důkazů a logických řetězení. A občas zůstane jen podezření bez důkazů a pachatel nepotrestán odchází středem. Trestní právo totiž stojí na principu, podle něhož lépe deset viníků na svobodě, než jeden nevinně odsouzený za mřížemi, a pokusy policie opatřit důkazy nezákonně ji srážejí na úroveň zločinců. Od nezákonně získaných důkazů je totiž jen krůček k opatřování důkazů, které žádnými důkazy nejsou, zatímco vykradený sklep či odcizené kolo se nikdy nevyšetří. A pak, světe, div se, že důvěra veřejnosti v policii se blíží bodu mrazu.

Psáno pro Lidové noviny