28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRÁVO: Systém fízlování odolává změnám

23.6.2011

Uplynuly již dva měsíce od okamžiku, kdy Ústavní soud rozhodl, že uchovávání všech záznamů o telekomunikačním provozu bez ohledu na jakékoliv podezření je protiústavní. Zrušil příslušnou pasáž zákona o telekomunikacích a vydal se stejnou cestou jako kupříkladu ústavní soud německý.

Bylo zajímavé sledovat, jak se s tím vypořádají média a policie, ti byli hlavními adresáty rušené normy. Člověk nemůže chtít od novinářů mnoho, zvláště ne od těch televizních, jejichž úroveň odpovídá všemu možnému, jen ne požadavkům, aby snad základně rozuměli tomu, o čem chystají reportáž. Mediální obraz nálezu Ústavního soudu se tedy zhmotnil v otázce, zda se dramaticky znesnadní práce policie. Když jsou usměvaví televizní reportéři tak hloupí, že nechápou roli Ústavního soudu a ptají se jako nejprostší pomocný dělník na stavbě, bez pochopení souvislostí, můžeme to nechat být. Je to prostě daň za naši demokracii, kdy ani 20 let po pádu komunismu nemáme na místech televizních reportérů kvalifikované novináře, ale stále jenom mladší a mladší ročníky ochotné pracovat na směny za prachmizerný honorář...

Fascinující je, jakým způsobem média, která se považují za hlídacího psa demokracie a jejích vymožeností, nehnou ani prstem či brvou, když slyšela odpověď zástupců policie. Pan Mareš, Skřepek a ostatně i další vlivní detektivové se v odpovědích na uvedenou otázku projevili jako praví policisté demokratického státu. Dozvěděli jsme se totiž, že došlo k zásadnímu ztížení jejich práce a brzo už nebude možné chytat zločince, a pokud, tak jenom náhodou, když přijdou na policii a tam se sami doznají. Je fascinující, že policie „dem o k r a t i c k é h o a právního státu“ je ochotna tolerovat na předních místech, v čele vyšetřovacích týmů policisty, kteří nejsou ochotni si položit alespoň základní otázku, proč Ústavní soud shledal některé ustanovení zákona za protiústavní a odporující základním právům občanů této země.

Jistě, být policistou znamená být profesně deformovaný, profesní deformace postihuje každého od popelářů po zdravotní sestry. Dobrá, policie má taky chytat zločince, ale chytání zločinců je jenom jeden prostředek k cíli, pro který policie existuje. Tím je ochrana demokratického státu a práv občanů, nikoliv trestání různých individuí.

Očekával bych, že to tak je, zvlášť v situaci, kdy nový policejní prezident nesdílí strašlivé názory svých předchůdců v oblasti základních práv občanů. Dodneška mě mrazí, když si vzpomenu na bývalého policejního prezidenta Jiřího Koláře, který byl schopen do médií prohlásit (a nepochybně si to i myslel), že jemu odposlechy nevadí, neboť ten, kdo nic neudělal, ten se bát nemusí. Ignorace základních principů právního státu je v policii dlouhodobá. Občas při své práci zajdu na policii, kde probíhá výslech obviněného či svědka. Málokdo z běžných občanů to ví, ale základem policejního výslechu není snaha dopátrat se, co dotyčný o věci ví, případně co může sdělit. Minimálně 20 až 30 minut počátkem výslechu nezabírá ani poučení o tom, jaká práva má občan v postavení svědka či obviněného, úvod je daleko zajímavější, bez jakéhokoliv poučení přichází zjišťování jeho osobních poměrů, kolik má příbuzných, dětí, rodičů, jak se jmenují, jaký má plat, jaký má úvěr, jaký má mobilní telefon, jeho číslo a jak se jmenuje manželka, zda je majetný a další.

Předpokladem existence demokratického státu je respekt k právům jednotlivce, který je nadřazen všemu, tedy i partikulární kauze, v níž by třeba bylo přípustné i mučení podezřelého, a to bez jakékoliv ironie. Projevit by se měl i u zdánlivých prkotin. Co ale dělat, systém fízlování odolává změnám. Žádat, aby dotyční policisté, hlásající lítost nad omezením špehovacích možností, byli odvoláni a na jejich místo přijmuti noví, lepší a nezkažení? Jenže žádní takoví neexistují. Všichni jsou účastníky dosavadního systému.

Poněkud odbočím a podělím se o rozhovor, který jsem zaslechl u oběda od vedlejšího stolu. Jeho obsahem byl závěr diskutující skupinky, průměrného věkového složení a sociální struktury, že je dobře, že mají policisté záběry závodníků v nissanech, kteří způsobili závažnou dopravní nehodu, a je jen špatně, že kamery nebyly na místě, kde se nehoda stala, aby bylo možno usvědčit pachatele. Společnost je prosáklá potřebou bezpečnosti natolik, že přestává chápat „maličkost“, že všechny výhody moderní techniky, včetně možnosti neomezeného sledování pohybu osob, záznamu jejich komunikace telefonem, e-mailem, jejich plateb, se nejenže mohou, ale také se obrátí proti nim. Dlouhodobě ignorujeme, že televize přináší záběry průmyslových kamer, které mají sloužit jenom pro účely orgánů činných v trestním řízení. Všechna sledování nemíří na zločince, míří na nás, na každého jednotlivce naší společnosti.

Je povinností elit, aby udržovaly ve společnosti povědomí o základních hodnotách demokratického státu. Nelze mlčet k omezování – ať se děje pod jakoukoliv záminkou – svobodného okruhu našit aktivit, které mají zůstat bez sledování a zaznamenávání. Ať se k tomu přistoupí jakkoliv, je rozhodně načase, aby 20 let po změně režimu na otázku ohledně rozhodnutí Ústavního soudu, které ruší oprávnění policie, a to jakékoliv, odpověděl policista: to je přece v pořádku, Ústavní soud chrání demokracii a my to budeme dělat také, rozhodně nám to práci neztíží, naopak již delší dobu jsem vnitřně nebyl ztotožněn se zrušenou zákonnou úpravou.

Kdy sem doroste naše společnost? Za další dvě generace?

LN, 21.6.2011

Autor je advokát