24.4.2024 | Svátek má Jiří


PRÁVO: Svoboda slova byla potvrzena

1.8.2007

Ve čtvrtek 26. července padl po devíti letech u Ústavního soudu zlomový rozsudek, který potvrdil svobodu slova.

Připomeňme si, co ústavní soudkyně Eliška Wagnerová ve zdůvodnění, kterým rušila verdikt Vrchního soudu, který donutil Českou televizi, aby se soudkyni Stanislavě Píchové omluvil za to, že zveřejnila detaily z její minulosti (paní soudkyně totiž poslala v osmdesátých letech podle gumového paragrafu za pobuřování do vězení mimo jiné chartisty Michala Kobala a Ivana Maňáska za roznášení textu Boj o následnictví po Husákovi), řekla:

„Je-li nezávislost soudní moci hájena jako podmínka fungování justice, musí být z druhé strany možná kontrola soudní moci… Ačkoliv soudcům náleží ve společnosti zvláštní ochrana, musí být v obdobných případech velkorysejší…Je-li nezávislost soudní moci hájena jako nezbytná podmínka fungování justice, musí být z druhé strany umožněna veřejná kontrola soudní moci, a to i ochranou svobody projevu.“

Tím paní Píchové ústavní soudci vzkázali, že se nemá vymlouvat na tehdejší zákony. Soudkyně měla a má vždy povinnost soudit spravedlivě a ne podle pokřivených zákonů či podléhat nějakým tlakům. Podle nich měla možnost odejít z justice, ale neměla se stát vykonavatelkou cizí vůle. Tím zradila svou profesi.

Na celé kauze jsou ale důležité i tři další momenty, o kterých se média nezmiňovala, a totiž že stejně zradila svou profesi i Česká televize, když s postihem zaměstnanců neposečkala do vyřčení konečného rozsudku a hned v roce 1998 tehdejší ředitel Jakub Puchalský propustil dramaturga pořadu Nadoraz Jana Šterna (Autorka pořadu Šárka Weberová, sama bývalá soudkyně, totiž nebyla zaměstnankyní ČT) a posléze i zanikl celý pořad.

Veřejnoprávní Česká televize kromě toho, že má informovat a bavit, má za povinnost i kontrolovat výkon moci ústavodárné, výkonné i soudní, a proto reportáží, kterou odvysílala, jen naplňovala své zákonné poslání. Jak soud minulý týden konstatoval, velká většina údajů, které zazněly v reportáži, byla pravdivá. Paní soudkyně Píchová skutečně patřila do úzké skupinky soudců, kteří dělali politické procesy. Na druhé straně reportáž neměla točit žena, která kdysi již s paní soudkyní Píchovou měla spor, kvůli ní musela odejít z justice. Česká televize tedy pochybila v tomto případě dvakrát. Paní Šárka Weberová mohla jako právnička pořídit odborné rešerše, sepsat námět a reportáž měl točit někdo jiný. Je zřejmé, že minimálně v roce 1998 v ČT nefungoval řádně etický kodex.

Druhý moment se týká samotných soudců: O pošramocené minulosti paní Píchové se mezi právníky samozřejmě dobře vědělo (odsoudila i Karla Srpa z Jazzové sekce a Výbor pro nespravedlivě stíhané její činnost bedlivě monitoroval), a proto hned po roce 1989 tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák (dnes spolumajitel proslulé advokátní kanceláře Brož-Sokol-Novák) podal návrh na kárnou žalobu na čtyři podobné soudce včetně paní Píchové. Kárný senát Vrchního soudu (což je tentýž soud, který potvrdil rozsudek nižšího soudu a nařídil ČT, aby se paní soudkyni omluvil), ale ministrově žádosti nevyhověl. Profesní solidarita měla v očích tehdejšího kárného senátu větší hodnotu, než má čistý štít justice. To byl nebezpečný precedens, kterého si naše ne ještě dobře fungující občanská společnost (neexistovala Soudcovská unie) ani zrovna se emancipující média dostatečně nevšimla.

Jen díky tomu mohlo dojít v roce 1998 k tomu, že paní Píchová dala jen velice mírný trest bývalému příslušníkovi tajné policie StB, který týral písničkáře Vlastimila Třešňáka tím, že mu pálil prsty. To byl také tenkrát i ten hlavní důvod, proč televize zmíněnou reportáž o paní soudkyni natočila. Chtěla vzkázat justici, že nemá sloužit žádné moci, ale spravedlnosti. To je vzkaz, který platí v demokratické společnosti za všech okolností. Je dobře, že díky Ústavnímu soudu ústy Elišky Wagnerové zase zazněl.

Připomeňme, že paní Píchové je třiasedmdesát let a že v justici pracuje od padesátých let, proto můžeme doufat, že je už jen reliktem dávno minulých časů. Otázka, která skoro každého jistě napadne ale zní: Proč právě žena s takovouto minulostí v justici tak dlouho přesluhuje? O odpovědi můžeme jen spekulovat. Slabou útěchou nám může snad být jen to, že v Německu po pádu nacionálního socialismu tomu bylo podobně.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel