PRÁVO: Svoboda médií opět v ohrožení?
S Jürgenem Habermasem si potom musíme postesknout, že snižování kvality obsahu médií vede ke snižování kvality toho, co lidé dennodenně řeší, o čem přemýšlejí a o čem rozmlouvají. Americký právník C. Edwin Barker dokonce před několika lety zaznamenal, že mediální trh už neuspokojuje příjemce nejen jako občany, ale ani jako konzumenty. Hlavním faktorem ovlivňujícím výstupy médií je podle něj struktura jejich ekonomické a legislativní podpory. Doložil to na příkladu nedostatečného mediálního pokrývání trestné činnosti takzvaných bílých límečků v USA.
Také české sdělovací prostředky jsou masírovány tu světem politiky, tu světem byznysu. Zatímco na média veřejné služby si dělají chuť rozličné politické skupiny, komerční média se dostávají do hledáčků kapitánů průmyslu. Společně se pak musejí vypořádávat se všemožnými lobbisty, PR agenturami či „spindoctory“ usilujícími o vytváření veřejného mínění.
Nesmírně poutavé bylo třeba před časem sledovat, jak Mladá fronta Dnes, která kdysi pomohla ukončit kariéru premiéra Grosse, postupně griluje poslance Moravu a Tlustého či ministra Langra a jak důsledně těží z policejního spisu Krakatice a v něm zachycených odposlechů. Ačkoli všemi těmito podklady disponoval reportér Kmenta již měsíce, ba roky před tím, z počátku podzimu opanovaly titulní strany nejčtenějšího českého nebulvárního deníku. Vše působilo jako bombastický vstup jednak do kampaně před podzimními volbami, jednak do vnitrostranického boje uvnitř ODS.
Nebo další příklad. Novináři bez ohledu na stáj, z níž pocházejí, vesměs selhali při informování o výroční zprávě kontrarozvědky, podle které se Česká republika stala rejdištěm ruských agentů. Místo pitvání zprávy, její pochybné úrovně a podivuhodně opožděného načasování zveřejnění, jsme byli jen svědky ideologických kreací.
Trochu z toho čišel starý známý aktivismus na půdorysu věčného boje Dobra se Zlem a trochu též tendence hýbat světem. Stále častěji také mezi řádky čteme vzkaz: Politici leví i praví stojí za starou bačkoru, jedinými, co nezklamou a jsou vaší poslední jistotou, jsme my, média.
Mladá fronta Dnes to zhušťuje do jakéhosi elementárního servisu za účelem přežití. Radí nám, jak zvládnout tuto těžkou dobu, kde výhodně nakoupit, kde se dobře najíst nebo co zdravého si doma uvařit. Test lyží střídá test vysavačů, vedle návodů jak zhubnout stojí rady pro zdravý sexuální život.
Když už se média zavrtají do politiky, činí tak s neochvějným přesvědčením o své pravdě a vyšším poslání. Jak již ukázal spor o slovenský tiskový zákon, na sebemenší zpřísnění pravidel reagují podrážděně. Poslední rozbuškou se stala poslancem Markem Bendou navrhovaná úprava trestního zákona, o níž má ve středu 10. prosince po Poslanecké sněmovně jednat i Senát. Diskuse se vede o zákazu zveřejňování jmen obětí trestných činů a zejména o zákazu zveřejňování údajů z policejních odposlechů. Odpůrci změn, k nimž patří šéfredaktoři hlavních deníků i zástupci Syndikátu novinářů, upozorňují, že stávající legislativní úprava stačí a ostošest skloňují pojmy jako demokracie, svoboda slova či svoboda médií. Často je zmiňován i veřejný zájem.
Ovšem ať o tom přemítám jakkoli, v odhalování identity obětí trestné činnosti žádný veřejný zájem nevidím. U odposlechů jej klidně připustím. Tedy asi ne u těch, co se týkaly fotbalových rozhodčích. Bylo však zajímavé a i v politické rovině cenné si přečíst o vztazích okolí Františka Mrázka s Miroslavem Šloufem, Vlastimilem Tlustým či Ivanem Langrem. Proč však média bohorovně přešla odposlechy jihomoravského senátora Sehnala s tamním podnikatelem Veselým? Méně závažné určitě nebyly, naopak. Jenže v nich chyběly celebrity. Tak jak je to tedy s tím veřejným zájmem? A nechovají se občas média jako provozovatelé nočních bazarů či sběren kovů, nadšeně vykupující nezákonně nabyté zboží?
Zatímco český tiskový zákon je tradičně bezzubý, inspirativní je pohled na jeho rakouského bratříčka. Cituji z legislativy našich demokratických jižních sousedů: „Pokud bude v médiu zveřejněno jméno, obrázek nebo jiný údaj, který vede v nepřímo informovaném větším okruhu osob ke zveřejnění identity osoby, která se stala obětí trestného činu nebo je ze spáchání trestného činu podezřelá nebo kvůli němu byla odsouzena, a pokud tím budou narušena ochranná práva této osoby, aniž by kvůli tomuto postoji na veřejnosti, kvůli jiné souvislosti s veřejným životem nebo z jiných důvodů, trval převážný zájem veřejnosti na zveřejnění těchto údajů, má postižená osoba vůči majiteli média nárok na odškodnění za utrpěné příkoří. Výše odškodnění nesmí přesáhnout 20 000 euro. Pokud bude v médiu zveřejněno sdělení o obsahu snímků, obrázků nebo písemných záznamů na základě sledování telekomunikace nebo optického nebo akustického pozorování osob při využití technických prostředků, aniž by byly snímky, obrázky a písemné záznamy použity na veřejném hlavním líčení, má postižený, jehož právo na ochranu je narušeno, vůči majiteli média nárok na odškodnění za utrpěné příkoří. Odškodnění je 50 000 eur, pokud zveřejnění může zničit ekonomickou existenci nebo společenské postavení postiženého, nesmí překročit 100 000 eur.“ Tolik jen namátkou pár vět z rakouského tiskového zákona.
Možná by skutečně šlo sporné pasáže z novely českého trestního zákona vypustit. Potom bych se však přimlouval za to, aby se konečně dopracoval a zpřísnil tiskový zákon, pokud možno i za účasti profesních organizací novinářů. A ruku v ruce s tím by mělo dojít k rozšíření mediální výuky na školách a zkvalitnění vzdělávání samotných žurnalistů. Vždyť společenská odpovědnost novináře si nezadá s odpovědností právníka či dokonce lékaře.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
