Nepravomocným rozsudkem senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 skončila dne 8. října 2015 bez velkého mediálního ohlasu kauza „katarského prince“ Hamada ben Abdullaha al Thaniho. Řízení proběhlo se souhlasem obžalovaného v jeho nepřítomnosti. V době svého vyvrcholení v r. 2005 případ silně zaměstnával média a jeho ohlas ve veřejnosti dozníval pak ještě několik let, ještě i v současnosti občas vyvolává vášně. Odrazil se v politickém životě země. Tehdejší ministr spravedlnosti, místopředseda vlády a předseda vládní politické strany Unie svobody Pavel Němec vyhověl doporučení ministerstva zahraničí a předal trestní řízení do Kataru výměnou za příslib reciprocity a otevření cesty k uzavření smlouvy o vzájemné právní pomoci mezi oběma státy. Cena tohoto „obchodu“ se zdála být přiměřená: Katar je sice malý, ale nesmírně bohatý a vlivný stát. Mít s ním dobře uspořádané vztahy by bylo pro obě země přínosné. Tato stránka věci ovšem veřejnost nezajímala a ani se o ní díky tendenčnímu mediálnímu zpravodajství nevědělo. Proto vypukla bouře nevole proti Pavlu Němcovi. Novináři jej přímo křižovali. Díky nim lid obecný uvěřil, že „princ“ unikl zcela bez trestu, ač strávil 11 měsíců a 8 dní ve vazbě, jež byla zčásti nezákonná. Následně skončila Němcova nadějná politická kariéra. Následky se táhnou až do současnosti. Dosud jako by nad ním visela klatba. Stáhl s sebou svou politickou stranu, která skončila v politickém propadlišti.

Aféra ale srazila z vrcholu kariéry také předlistopadovou prokurátorku Marii Benešovou, v té době nejvyšší státní zástupkyni. Hrála významnou roli v povzbuzování soudu k neposlušnosti vůči ministrovi a v související mediální štvanici proti němu. Vláda ji odvolala z funkce. Její další vývoj má rysy švejkolandského trapasu: pronásledovatelka „katarského prince“ se po vyhazovu z NSZ paradoxně stala společnicí advokátní kanceláře, která zastupovala zájmy Kataru a Hamada al Thaniho v České republice, a odtud se uchýlila pod ochranu finanční skupiny KKCG, která měla zájmy v oblasti Perského zálivu. Stala se dokonce na čas členkou statuárního orgánu jedné z akciových společností ve skupině. O motivech jejího podivného vývoje můžeme pouze spekulovat, protože orgány činné v trestním řízení se jejím jednáním nikdy nechtěly zabývat. Zatímco Pavel Němec se z politického života zcela vytratil, Marie Benešová se vrátila díky triku, jenž umožnil její zapsání na kandidátku ČSSD pro volby do Poslanecké sněmovny: protože nevyhověla vnitrostranickým pravidlům pro výběr kandidátů, účelově vystoupila ze strany, která ji pak nominovala jako kandidátku bez stranické příslušnosti.

Skutková podstata kauzy není příliš zajímavá a důkazní situace byla průhledná: sexuchtivý „princ“ si nechával čtyřmi naháněčkami přivádět do bytu mladičké dívky, s nimiž souložil. Všem zúčastněným slušně platil a navíc jim dával drahé dárky. Některé z nich dosáhly desetitisícových příjmů, v jednom případě až 180 tisíc korun. Platil i těm, které mu nakonec ukojení apetitu odepřely. Není divu, že sprostě nadávaly u dveří jeho bytu, když potřebovaly peníze a dobročinný samec se někde toulal. Ale obecně si chválily jeho hezké chování k nim a jedna dokonce před soudem hrdě vyznala, že ho milovala. Za těžce vydělané peníze si většinou vylepšovaly šatník nebo jimi dokonce doplňovaly rodinné rozpočty. Odmyslíme-li si mravní stránku věci, viděno zvnějšku, byl to poklidný obchod, popř. vzájemně výhodná směna „zboží“ mezi ziskuchtivými příležitostnými prostitutkami a sexuchtivým zákazníkem.

Zamlčovanou součástí skutkové podstaty je zanedbávání péče o „princovy“ oběti ze strany rodičů, kteří nechali své dcery zpustnout na úroveň příležitostných prostitutek a případně přijímali jejich takto vydělané peníze. Tolerance orgánů činných v trestním řízení k jejich selhání je jedním z ryze švejkolandských rysů kauzy.

Pro tento způsob „princovy“ kratochvíle neměly pochopení orgány činné v trestním řízení, které proti němu zahájily trestní stíhání. Uvalily na něj vazbu a 30. května 2005 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Tresty si vysloužily i naháněčky - mimo té nejpilnější, která se včas vytratila: policie ji nedokázala (nebo možná nechtěla) ustanovit. Díky laskavosti obhájce jsem se směl zúčastnit celého hlavního líčení včetně jeho uzavřených částí. Proto si mohu dovolit s čistým svědomím prohlásit, že podle mého laického úsudku bylo hlavní líčení vedeno korektně a rozsudky byly spravedlivé. Na okraj věci podotýkám, že při sledování mediálních zpráv jsem měl často dojem, že jsem se zúčastnil nějakého jiného procesu než toho, o němž vědoucně referovali novináři.

Přes své klady mělo soudní řízení nezhojitelnou ošklivou vadu: bylo zahájeno nezákonně. Podle trestního řádu orgány činné v trestním řízení nesmí pokračovat v započatém řízení, jež bylo předáno do zahraničí. Bývalá členka KSČ a soudkyně ve službách protiprávního režimu Monika Křikavová zřejmě nepociťovala vděčnost za to, že navzdory své minulosti smí být soudkyní demokratického právního státu, a v rozporu se zákonem držela „prince“ dále ve vazbě, spustila hlavní líčení a odsoudila jej. Při zahájení hlavního líčení se zpupně vyjádřila, že „tento soud se nesníží k tomu, aby se podřídil rozhodnutí ministra“. V nezákonném jednání ji mediálně podporovala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová. Obě dámy tak vyhlásily nezávislost soudu a státního zastupitelství na zákonu. Není divu: v době, kdy profesně zrály, zákon platil a byl přísně dodržován, pokud tomu nebránilo rozhodnutí aparátu KSČ. Následné pokusy o jejich trestní stíhání za zneužití moci byly neúspěšné : „mafie“ pohrobků normalizace ve státním zastupitelství kolem nich vytvořila ochranný val, který se nepodařilo prorazit ani cestou přezkumu ukončené věci nařízeného nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Je to smutné a bohužel příznačné pro poměry ve Švejkolandu: když se pár pohrobků normalizace rozhodlo, že jejich právní názory, zájmy a vůle stojí nad zákonem, jejich svévolné počínání mělo zaručenu beztrestnost. Vstoupili tak v rozhodovacím procesu do prostoru, který museli vyklidit aparátčíci zločinné státostrany.

Nejvyšší soud ČR prohlásil trestní stíhání Hamada al Thaniho za nezákonné a ukončil jeho vazbu (z vazby jej tedy nepropustil Pavel Němec, ale Nejvyšší soud ČR). Z jeho rozsudku vyplývá poznání, že soudkyně Monika Křikavová, pokud by byla dbalá zákona, neměla hlavní líčení vůbec zahájit.

„Princ“ odletěl po propuštění do Kataru, jehož generální prokurátor po seznámení s trestním spisem rozhodl, že jedenáctiměsíční vazba byla dostatečným trestem, a řízení zastavil. Naše orgány posoudily katarské rozhodnutí jako porušení vydávacích podmínek a rozhodly se v řízení proti „princi“ pokračovat. Nezačaly od začátku prvostupňovým hlavním líčením, ale navázaly na nezákonné řízení senátu Moniky Křikavové, jako by nebylo stiženo žádnou vadou. Kladu jako laik otázku, zda se jeho nezákonnost nepřenesla na všechny navazující úkony až po výše zmíněný nepravomocný rozsudek senátu Ivy Fialové Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2015, byť jde o rozhodnutí, které jinak nemá vadu. Jako laik soudím, že nedbání nezákonnosti jedné části řetězce procesních fází řízení je ryze švejkolandskou justiční taškařicí.

To je stín, který padá na poslední výstup z řízení proti „katarskému princi“: uzavřít věc uložením nepodmíněného trestu ve výši 11 měsíců 8 dní a pokrýt tak vazbu, je moudré rozhodnutí a paní předsedkyně je v soudní síni elegantně odůvodnila. Obhájce obžalovaného Josef Lžičař, jenž „prince“ obhajoval i u hlavního líčení v r. 2005, projevil před novináři spokojenost, i když navrhoval zproštění obžaloby. Spokojený byl i žalobce Kamil Švec, rovněž „veterán“ procesu, který rozsudek označil za inteligentní kompromis, i když požadoval tříletý nepodmíněný trest. Oba protihráči si navzdory hlasitě projevené spokojenosti vzali lhůtu na rozmyšlenou. Přesto máme naději, že se „kauza katarského prince“ již nikdy do soudních síní nevrátí.