V těchto dnech média věnovala pozornost hned dvěma stížnostem pro porušení zákona bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové ve prospěch víceméně významných odsouzených, a to pražského radního Martina Langmajera a podnikatele Tomáše Pitra. Někteří novináři při tom naznačovali více nebo méně skrývané pohoršení nad počínáním jejich předkladatelky a ti nejhorlivější spěchali se zdůrazněním, že současný ministr spravedlnosti by v uvedených případech postupoval jinak a samozřejmě lépe.

Vesměs dali při tom najevo povrchní nebo vůbec žádnou znalost vlastností zmíněného mimořádného opravného prostředku, takže nakonec poskytli veřejnosti částečně zavádějící informace.

Stížnost pro porušení zákona je osobním právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva jako úřadu. V tomto směru trochu připomíná milost prezidenta republiky. Ovšem ministr nerozhoduje přímo o osudu obžalovaného, v jehož prospěch či neprospěch podává stížnost, pouze předkládá jeho věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu ČR. A zatímco prezident může udělit milost z jakéhokoli důvodu, ministr může stížnost podat pouze tehdy, pokud z rozboru trestního spisu vyplývá, že rozsudek je výsledkem řízení zatíženého nějakými vadami. Zdůrazňuji, že může, nemusí, nemá takovou povinnost. Jiří Pospíšil v této souvislosti hovoří o předložení stížnosti pro porušení zákona jako o politickém rozhodnutí, což lze vysvětlit tak, že je na vůli ministra, zda zpochybněný proces skutečně napadne. Politickému rozhodnutí ale vždy předchází odborné, právní posouzení, které provádějí buď právníci ministerstva, nebo na požádání státní zástupci. Neznám žádný případ, kdy by ministr podal stížnost zcela nedůvodnou. Že Nejvyšší soud ČR na jeho argumenty nakonec nepřistoupil, je jiná věc, která mé tvrzení nevyvrací.

Ministři mají k institutu stížnosti pro porušení zákona rozdílný přístup. Prvním ministrem, kterému zákon dal možnost jej využívat bez ohledu na procesní lhůty, byl Pavel Němec, který byl v této věci poměrně vstřícný. Vyvolal nelibost ministerských úředníků, státních zástupců i některých soudců, protože proti dřívějším dobám podával stížností výrazně více. Úředníkům přibylo práce, soudcům a státním zástupcům vadilo, že útočí na neprolomitelnost soudních rozhodnutí. Pavel Němec se navíc v řadě případů vyhnul možnosti nechat přezkoumat napadený trestní spis státními zástupci. Vycházel z logické úvahy, že státní zastupitelství je orgánem žaloby, která připuštěním k přezkumu spisu získává procesní převahu nad obhajobou, nehledě k tomu, že státní zástupci jsou mentálně orientováni spíše na odesílání lidí za mříže než na hledání vad v pravomocně ukončeném řízení, čili doporučení k vyhovění podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se od nich dá očekávat jen výjimečně. Za vstřícnost vůči odsouzeným, kteří se domnívali, že se jim stala křivda, si nakonec vysloužil policejní vyšetřování. Osvědčila se platnost přísloví „pro dobrotu na žebrotu“, na čemž nic nemění ani skutečnost, že policisté žádné porušení zákona nezjistili a státní zástupce nehoráznou akci zastavil.

Jiří Pospíšil chtěl dělat vše jinak a lépe než jeho předchůdce, proto zredukoval četnost podaných stížností pro porušení zákona přibližně na polovinu jeho „výkonu“ a důsledně nechával podněty přezkoumávat státními zástupci, ač mu to zákon nepřikazuje. Dosáhl téměř stoprocentní úspěšnosti stížností. Celkový počet odsouzených, jimž pomohl, byl ovšem výrazně nižší než u Pavla Němce, jemuž Nejvyšší soud ČR zamítal více než třetinu podaných stížností. Nicméně i Pospíšilova opatrná praxe je důkazem, že používání tohoto nástroje je potřebné, protože ani dvoustupňové trestní řízení soudní nezaručuje, že nedojde k odsouzení nevinného člověka. Spíše si můžeme položit otázku, kolik nevinně odsouzených tráví čas za mřížemi, protože u Jiřího Pospíšila s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona neuspěli.

Daniela Kovářová si zpočátku vedla velmi zdrženlivě, v podstatě kopírovala politiku Jiřího Pospíšila. Teprve časem svůj přístup změnila a vyrovnala se pak vstřícností Pavlu Němcovi. Snažila se obejít bez služeb státního zastupitelství, za což ji chválím.

Nebudu posuzovat opodstatněnost rozhodnutí Daniely Kovářové podat právě tyto dvě výše zmíněné stížnosti pro porušení zákona, protože tyto kauzy neznám. Považuji ale za nutné vzkázat bulváru, že každý má právo na spravedlnost, i když se nedopatřením osudu vyšvihl do významného, závist vzbuzujícího postavení, a každý má právo dožadovat se nápravy justičních přehmatů. Neodepřeme-li toto právo běžným odsouzeným, nemůžeme je někomu upřít proto, že patří k „věrchušce“.

Dále vzkazuji, že se prakticky nemůže stát, že by z ministerstva odešla stížnost zcela bezdůvodná. A o jejím výsledku rozhoduje Nejvyšší soud ČR, jehož soudci nejsou vázáni názorem ministra. Přijímají jej pouze jako podnět, aby se věcí zabývali, a někdy dávají tiše najevo, že jím jsou přímo popuzeni. Ani Nejvyšší soud ČR většinou nečiní konečné rozhodnutí o osudu odsouzeného a vrací věc s výtkou k novému projednání příslušnému nižšímu soudu. Znám řadu případů, kdy po napravení vytýkaných formálních vad byl původní rozsudek znova potvrzen.

Ze všech podaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona vyřídí ministr kladně jen několik procent. A Nejvyšší soud ČR vyhoví jen části z nich, přičemž ve většině kladně vyřízených případů konečné slovo o osudu obžalovaného mají nižší soudy.

Nedůvodné je pohoršení novinářů, kteří kritizují Martina Langmajera kvůli tomu, že se obrací na Nejvyšší soud již podruhé, když u něj již dříve neuspěl s dovoláním. Nesprávná je především formulace, že se obrací podruhé: stížnost pro porušení zákona není jeho úkonem, ale úkonem ministra. A souběh dovolání a stížnosti pro porušení zákona je běžná záležitost. Jedná se o dva velmi odlišné právní instrumenty, které se navzájem nevylučují, naopak se mohou doplňovat, pokud se podaří dosáhnout jejich společného projednání Nejvyšším soudem ČR. Ani neúspěch dovolání není ničím neobvyklým, spíše je výjimkou jeho úspěšnost.

Tomáš Pitr v této souvislosti nemá mnoho důvodů k optimismu. Bulvár včetně Jakuba Železného v Událostech, komentářích nedocenil skutečnost, že stížnost paní exministryně směřuje nikoli proti rozsudku ve věci, ale pouze proti zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu. Bude-li mít Tomáš Pitr štěstí, Nejvyšší soud ČR přikáže Městskému soudu v Praze, aby projednal jeho žádost znova a vyhnul se při tom vytčeným chybám. Nižší soud je sice vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, ale současně je zachována jeho nezávislost, takže v novém řízení může obnovu procesu opět zamítnout. Dochází k tomu poměrně často. Někteří soudci jsou známí tím, že využívají sebemenší záminky k nerespektování nálezů Ústavního soudu ČR a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, protože jejich jednání považují za narušení své nezávislosti. Takže vyčítat Daniele Kovářové, že učinila krok k záchraně Tomáše Pitra, je přinejmenším předčasné. Ve skutečnosti mu dala pouze trochu naděje, nic víc. Ale to ostatně platí i pro Martina Langmajera. Křižovat ji kvůli těmto stížnostem je proto nesmyslné.