Podstatná část této práce spočívá nejen ve výkladu právních předpisů českých a mezinárodních (jakými jsou Listina základních práv a svobod, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropská sociální charta, Úmluvy Mezinárodní organizace práce), ale zejména v analýze stávky zakotvené podle zákona o kolektivním vyjednávání, jakož i stávky, která témuž zákona neodpovídá, může být prohlášena za nelegální, stávkující se vystavují možnosti postihu, jak v takovém případě rozhodují soudci a jaké problémy by náš právní řád měl ještě řešit a vyřešit.
Nepochybuji o tom, že jsou tyto otázky známy všem svolavatelům stávek, které se v posledním období konaly a budou konat i nadále, protože představují nástroj občanské a demokratické společnosti, s nímž musí ve svém fungování počítat.
V uvedené práci věnuje autor velkou pozornost problematice nedostatečné právní úpravy. V současné době neexistuje u nás právní předpis, který by upravoval právo na stávku v obecné podobě. Je to spojeno s mnoha problémy a nejasnostmi, na které se snaží upozornit a navrhuje způsob jejich řešení. Činí tak na základě analýzy relevantní soudní judikatury, která se stala poněkud paradoxně stěžejním „pramenem poznání“.
Použil přitom metodu komparace, kdy srovnává často velmi protichůdné názory v odborné veřejnosti. Jsou to například stávky prosazující personální požadavky (odvolávání ředitele školy nebo známé odvolání ředitele České televize). Takové stávky nelze považovat za ochranu hospodářských a sociálních zájmů.
Odborná veřejnost se dále rozchází v názoru, zda stávky nesloužící na obranu hospodářských a sociálních zájmů lze označovat za zákonné či nikoliv. Jedni je označují za tzv. „stávky z jiných důvodů“ a považují je za zákonné. Nicméně na druhé straně upozorňují, že po stávkujících lze požadovat plnění povinností, a tedy je i sankcionovat za jejich porušení. Druzí se domnívají, že jde o stávky nezákonné, protože účast na zákonné stávce by nebyla porušením pracovní kázně. Autor ve shodě s míněním velké části veřejnosti je toho názoru, že by účast na zákonné stávce neměla být spojena se sankcemi. Jestliže jde o stávku legální, pak nelze souhlasit s možným postihem stávkujících.
Dalším důvodem, kdy lze zaměstnance sankcionovat v souvislosti s účastí na stávce, je nevhodný způsob jeho chování v průběhu stávky. To, že se v konkrétním případě nebude jednat o nezákonnou stávku, samozřejmě neznamená, že to zaměstnance opravňuje k jakémukoliv chování.
Není žádných pochyb o tom, že zakotvení práva na stávku je důležitým a potřebným institutem. Zejména ekonomická síla majitelů podniků musí být něčím vyvážená. Subjekty, kterým přísluší stávku vyhlásit, by však vždy měly respektovat jedno základní pravidlo. Stávka je opravdu až tím posledním prostředkem k řešení jakýchkoliv sporů a mělo by se k ní přistupovat teprve tehdy, když definitivně selžou ostatní způsoby vyjednávání. Ať už si to organizátoři stávek dokáží připustit či nikoliv, důsledkem stávky vždy bude narušení vztahů mezi sociálními partnery, neboť stávkou zákonitě dojde k vyhrocení celé situace. Následná komunikace mezi partnery bude stávkou vždy ovlivněna a najít společnou řeč bude později o to těžší.
To však není jediný důvod, proč by se mělo ke stávce přistupovat s velkým rozmyslem.
Odborové organizace by si měly uvědomit, že stávka nezasáhne pouze zaměstnavatele, ale v mnoha případech pocítí její negativní důsledky i obyčejní lidé. Ať už to jsou statisíce cestujících v případě stávky v dopravě nebo tisíce obyvatelů marně čekajících před úřady, neboť ty jsou z důvodu stávky státních zaměstnanců uzavřeny. Velmi odpovědně by měli organizátoři stávek vždy zvážit, aby se obyčejní lidé nestali „rukojmími“ bezdůvodně. Není divu, že taková stávka bývá veřejností často vnímána negativně.
U některých stávek nejsou zatím právním předpisem stanoveny vůbec žádné podmínky pro vyhlášení a průběh stávky. Nedostatečnou právní úpravu vnímá čerstvý magistr jako zásadní problém a je naprosto zarážející, že tento stav zde přetrvává už mnoho let. Nejde tedy o aktuálně vzniklý problém.
Jelikož bylo potřeba některé situace a z ní vyplývající problémy řešit, nezbylo soudům nic jiného než převzít roli zákonodárce. Někteří namítají, že když tady tento stav existuje dlouhodobě a judikatura splnila svou úlohu a na sporné situace nějakým způsobem reagovala, není třeba se tímto problémem dále zabývat.
Soudy při svém rozhodování posuzovaly konkrétní případy s konkrétními a specifickými okolnostmi. Neposuzovaly právo na stávku v obecné rovině a pokud ano, tak nestanovily žádné konkrétní podmínky pro jeho výkon. I kdyby tak učinily, nešlo by je považovat za právně závazné v pravém slova smyslu. Je samozřejmé, že soudy se nemohou v obdobných případech bezdůvodně odchýlit od ustálené judikatury.
Přesto autor ve své diplomní práci konstatuje, že se nacházíme v kontinentálním právním systému, kde soudní rozhodnutí nelze jako takové označit za pramen práva. Úlohou soudce je právo zejména nalézat a případně dotvářet, nikoliv vytvářet.
Stejně tak pokud se na danou problematiku díváme pohledem „obyčejného“ občana nelze souhlasit s názorem, že řešit tento stav není třeba. Právo má sloužit občanům. Za současného stavu se však občan stává jeho „otrokem“.
Nedostatečnost právní úpravy lze podle názoru diplomanta vyřešit pouze jedním způsobem, a to přijetím zákona o stávce, který by obsahoval obecnou úpravu. Pouze tento způsob řešení lze považovat za plně vyhovující. Pouze jasně stanovená pravidla obsažená v právním předpisu mohou dát odpověď na většinu sporných problémů.
S přijetím zákona a stanovením podmínek by logicky došlo i k určitým omezením. Pro všechny zúčastněné (odbory nevyjímaje) by však jasná právní úprava byla rozhodně lepším řešením než současný stav právní nejistoty, kdy dopředu nelze odhadnout, zda stávka bude považována za legální či nikoliv.
Co říkají na diplomovou práci ti, kteří ji lektorovali a posuzovali, kteří diplomanta vedli: Téma diplomové práce bylo sice již v minulosti v obecné rovině zpracováno, ale v podobě, k níž diplomanta vedlo zadání, je tématem nejen novým a obtížným, ale s ohledem na současný vývoj společenského prostředí, v němž se použití metod legálního nátlaku odehrává, i tématem aktuálním.
K přednostem práce lze přičíst zejména skutečnost, že diplomant návázal úzkou spolupráci s praxí. Za pomoci mimořádného rozsahu odborné literatury a dalších relevantních pramenů, mj. již dávno zapomenutého návrhu věcného záměru zákona o stávce z roku 1997, který již poté nikdy nebyl znovu zpracován, lze posuzovanou práci označit za komplexní dílo, mimořádně fundovaně zpracovávající tuto výseč kolektivního pracovního práva s přesahem i do práva ústavního. Jak vůči obsahovým tak i formálmím požadavkům na diplomovou práci kladeným neměli její posuzovatelé námitek.