K základním kamenům trestního práva patří presumpce neviny, zakotvená v čl.40 odst.2 Listiny základních práv a svobod, jenž zní: Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Jsou to krásná slova, která v praxi českého trestního řízení platí jen tehdy, pokud se to výjimečně hodí orgánům činným v trestním řízení. Velmi často pracují od počátku trestního řízení pod vlivem presumpce viny a nejpozději od sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání nakládají s obviněným v souladu s ní a s přesvědčením, že bude jistě odsouzen. Zvlášť nehorázně si vedou, začnou-li současně „soudit“ novináři a pod jejich vlivem lůza: jejich halasení zvyšuje chuť orgánů k nadužívání moci, zpětně povzbuzují novináře a společně s nimi roztáčejí kola nenávisti lůzy k obviněnému.

Nedbání presumpce neviny se promítá i do úvah o uvalení a prodlužování vazby. Horliví následovníci rudých prokurátorů si nedělají starosti kvůli možnosti, že obviněný by nakonec mohl být zproštěn viny, takže jeho omezení na svobodě bylo nadbytečné. Nemilosrdně uplatňuji presumpci viny: v jejich očích je obviněný téměř jistě budoucí odsouzený. Čas, strávený ve vazbě, se mu zahrne do výkonu trestu, takže neutrpí žádnou škodu. Protože se nepodílejí na odškodném, které stát vyplácí obětem vadného trestního řízení, nepřihlížejí ke škodám, jež způsobí obviněnému a jeho blízkým odříznutím od obvyklého způsobu obživy. Mají tak zásluhu na tom, že stát vyplácí rok od roku větší a větší náhrady za zcela zbytečné věznění nevinných a za škody s tím související. Také soudci často přistupují k návrhům žalobců na uvalení vazby pod zorným úhlem presumpce viny. Proto dochází k nadužívání institutu vazby, které orgány činné v trestním řízení většinou považují za své nezadatelné právo. Za škody, jež způsobí obviněným a jejich rodinám a blízkým, nesmí být voláni k odpovědnosti, na finančních náhradách se vlastní kapsou nepodílejí.

Křiklavým příkladem uplatnění presumpce viny je příběh Shahrama Abdullaha Zadeha, českého občana iránské národnosti, absolventa Masarykovy university, o němž jsem se okrajově zmínil již dříve (viz zde, zde, zde a zde). Podle obžaloby měl být hlavou rozvětveného zločinného spolčení, které v poměrně krátkém čase způsobilo státu daňovými úniky škodu ve výši 2,3 miliardy Kč. Spolu s ním usedne na lavici obžalovaných 15 osob, ale část spolupachatelů nebyla dosud ustanovena.

Protože v něm orgány činné v trestním řízení vidí „velkou rybu“ a navíc majetného člověka, na jehož majetku by se mohl stát hojit za utrpěný daňový únik, v souladu s presumpcí viny mají od počátku jasno, že bude odsouzen. A aby případně neunikl zaslouženému trestu a nezmizel v širém světě, obstavily mu majetek v hodnotě 50 milionů Kč a drží jej již 22 měsíců ve vazbě.

V pondělí 25. ledna 2016 soud obdržel kauci za propuštění Shahrama Abdullaha Zadeha z vazby. Kauce se postupně zvyšovala. Státní zástupce nebyl spokojen s žádnou nabízenou částkou, když první nabídka byla sice neobvykle vysoká, ale obnášela “pouhých” 20 milionů Kč. Opakovanými stížnostmi si vynucoval její zvyšování. Teprve po dosažení hranice 150 mil. Kč soud projevil dne 27. ledna 2016 ochotu ji přijmout a obžalovaného propustit z vazby. Státní zástupce se poprvé neodvolal kvůli její údajné nedostatečnosti. Média ve dnech 28. a 29. ledna 2016 vzrušovala veřejnost zprávou, že “zločinný cizinec” (pro některé novináře byl jen “Iránec” bez uvedení, že jde o českého občana) bude propuštěn a 29. ledna 2016 dokonce novináři čekali před branami věznice. Ale nedočkali se. Ačkoli soud má v takových případech jednat bez průtahů a v jiných případech se tak chová, soudce Aleš Novotný se postaral, aby si obžalovaný vypil kalich hořkosti až do dna: nevydal včas písemné vyhotovení a postaral se mu o jeden víkend ve vězení navíc. Možná se mu malicherně “odvděčil” za neuctivé vyjadřování po skončení vazebního řízení o jeho přístupu k žádostem o propuštění z vazby.

Dovolím si osobní vsuvku. Znám z jiného řízení soudce Aleše Novotného jako velmi pečlivého a zdvořilého člověka, jemuž se ale příhody s protahováním řízení a zdlouhavostí při vyhotovování písemných rozhodnutí občas stávají. Chci věřit, že příčinou je skutečně jen nadměrná pečlivost a možná nedostatečné zabezpečení pomocným personálem. Při rozhovorech s vzdělaným a vysoce inteligentním Shahramem Abdullahem Zadehem, mužem okouzlujícího chování, si často vzpomínám na gymnazijní výuku češtiny, v které jsem se dověděl o existenci orientálního stylu vyjadřování, pro který je příznačná mnohomluvnost, květnatost a sklon k používání nadsázky. Pokud ale Shahram Abdullah Zadeh mluvil o nepřiměřených průtazích písemného vyhotovení rozhodnutí a nestydatosti při zvyšování kauce, dávám mu za pravdu. Vazební řízení před senátem Aleše Novotného již dříve těmito vadami skutečně trpělo v neuvěřitelném rozsahu. Znám případy jiných soudců, které předsedové soudů poslali za průtahy před kárný soud, zatímco Aleši Novotnému se dostává zastání. Pomstu za Zadehovy výroky z 27. ledna 2016 bych proto považoval za nemravnost. Ale připouštím, že soudce nemohl přípravu písemného vyhotovení uspěchat, protože možná bude vystaven hněvu určitých kruhů, které si přejí mít pana obžalovaného za mřížemi pokud možno na věky věků. Nicméně nadbytečné ponechání obžalovaného ve vazbě přes víkend by podle mého laického úsudku mělo být pro nadřízené pana soudce podnětem, aby jeho postup přezkoumali z pohledu možného porušení soudcovské etiky.

Kauci za Shahrama Abdullaha Zadeha složili přátelé a příbuzní s vědomím, že v případě jeho odsouzení tyto prostředky propadnou ve prospěch státu jako dílčí úhrada škody způsobené trestnou činností (neobvyklá “vymoženost” dle novelizovaného trestního řádu). Poskytovatelé kauce jsou nepochybně počestní lidé požívající dobré pověsti. Složení této skupiny a zjevná víra jejích členů ve zproštění Shahrama Abdulla Zadeha viny vypovídá nepřímo i o kvalitě jeho osobnosti.

Prodlužování vazby a šroubování kauce do rekordní výše patří k projevům presumpce viny a z ní vyplývající jistoty, že Shahram Abdullah Zadeh se dostane do výkonu trestu. Kdyby se příslušné orgány držely presumpce neviny, musely by si při rozhodování o uvalení vazby připustit možnost budoucího zproštění a vést úvahy o uvalení útěkové vazby s velkou opatrností. Vzhledem ke způsobu jeho podnikání by po zprošťujícím rozsudku rekordní kauci za propuštění z vazby vystřídal rekordní požadavek na náhradu škody způsobené nesprávným vedením trestního řízení.

Proti tvrdošíjnosti žalobce, trvajícího na držení Shahrama Abdullaha Zadeha v útěkové vazbě a tlačícího na postupné zvyšování kauce, stojí zdravý selský rozum. Pan obžalovaný není primitivní zlodějíček, který by se řídil zásadou “kdo uteče, vyhraje”. Pro svůj způsob podnikání potřebuje zachovat si dobrou pověst a mít volný pohyb po světě. Odmyslíme-li si skutečnost, že vyčnívá z davu tak nápadně, že snad není země, kde by jej “lovci lebek” naší policie nedostihli, s mezinárodním zatykačem v zádech a bez zprošťujícího rozsudku prostě nemůže pokračovat ve svých podnikatelských aktivitách. Je v jeho výsostném zájmu, aby spolupracoval se soudem a vedl důslednou obhajobu. Jako uprchlík by si pomohl pouze k tvrdému odsouzení. Mimo to až do rozhodnutí odvolacího soudu mu nástup k výkonu trestu nehrozí. Jsem přesvědčen, že by neuprchl, i kdyby jej nezdržovala přemrštěně vysoká kauce.

Všichni viníci jeho nesmyslně dlouhé útěkové vazby by se měli zamyslet nad svým vnímáním zásady presumpce neviny. Nebudu se pouštět do úvah, do jaké míry jejich jednání mohl ovlivnit xenofobní postoj k “cizákovi”.

Řízení proti Shahramu Abdullahu Zadehovi je postiženo nestandardním přístupem k presumpci neviny ještě i jinak. Případ je velmi složitý a dokazování individuální viny mimořádně obtížné. Žalobce si pomohl způsobem, jenž dle mého laického úsudku hraničí se zneužitím pravomoci. K jednomu z řídích činitelů zločinného uskupení přistoupil pod zorným úhlem presumpce neviny. Nezahájil proti němu trestní stíhání, následně jej neposlal do vazby. Výtečník byl spoluzakladatelem sítě podvodných firem, významným způsobem se podílel na řízení obchodů, vydělal na tom spoustu peněz, našel Shahrama Abdullaha Zadeha, vyjednal s ním půjčku 50 milionů Kč pro svou podvodnou společnost a pro sebe si od něj vypůjčil více než 4 miliony Kč (oblíbený trik dlužníků: poslat věřitele do vězení). Jako odměnu za shovívavost jako jediný ze svědků poskytuje ucelené svědectví v neprospěch Shahrama Abdullaha Zadeha. Podle zásady, že i lotr má nárok na spravedlivý prospěch, jako laik soudím, že díky použití tohoto svědka je trestní řízení vedeno nezákonně, a vyslovuji podiv nad tím, že soud takto postavenou obžalobu nevrátil k přepracování. Je to o to horší, že podle informací z důvěryhodného zdroje s postupem žalobce vyslovili souhlas jak přímí nadřízení žalobce Aleše Sosíka, tak Nejvyšší státní zastupitelství. Příliš to nepřekvapuje, protože státní zástupci jsou (opět pouze dle mého laického názoru) obecně častými vyznavači principu presumpce viny a mimo to nepřipouštějí zásadně, že by se mohli dopustit pochybení.

Pro úplnost dodávám, že naše trestní právo zná institut spolupracujícího obviněného, který mnozí právníci považují za kontroverzní. Je ale aspoň upraven zákonem. Naproti tomu institut spolupracujícího svědka-spolupachatele naše trestní právo nezná. Státní zástupci, kteří tuto novinku do praxe trestního práva vnášejí, by měli být po zásluze odměněni.