Ani případné odsouzení Jakeše a spol. neřeší otázku našeho vyrovnání se s komunismem

Trestní stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, zahájené policejním Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), vrací na scénu téma, které se už víceméně považovalo za uzavřené a skoro vůbec nezaznívalo ani při nedávných oslavách třicátého výročí konce komunismu: trestní vyrovnání se s komunistickou minulostí.

Možná se vytratilo i kvůli jeho mizivé bilanci: počet obžalovaných vysokých komunistických funkcionářů lze spočítat téměř na prstech obou rukou, množina těch, kteří byli odsouzeni a alespoň něco málo si odseděli, vlastně, pokud mě paměť neklame, zahrnuje pouze Miroslava Štěpána, exministra vnitra Františka Kincla a náčelníka II. správy StB Karla Vykypěla. Karel Hoffmann, odsouzený v roce 2003 za to, že během srpnové invaze coby šéf Ústřední správy spojů nařídil vypnout všechny rozhlasové vysílače, strávil v cele jen 26 dní (z několikaletého trestu). Poté ji směl opustit ze zdravotních důvodů.

Hoffmann původně čelil obvinění z vlastizrady, městský soud ale později změnil kvalifikaci jeho trestného činu na zneužití pravomoci veřejného činitele. Vrchní soud ho nakonec uznal vinným ze sabotáže.

S pomocí mezinárodního práva

Uvedené změny povahy Hoffmannovy trestné činnosti naznačují jeden zásadní problém spojený s dosavadním ne/potrestáváním komunistických funkcionářů: právní kontinuitu mezi před- a polistopadovým režimem, nutnost, aby byl obviněný souzen dle zákonů, které platily v době, kdy údajnou trestnou činnost spáchal. Obnáší to nutnost hledat cestičky v komunistických paragrafech, pátrat po tom, zda soudruzi sami neudělali někde chybu a neporušili své vlastní zákony, předpisy a nařízení. Obvinění tudíž nejsou právně konstruována na základě skutečnosti, že komunistický režim hrubě pošlapával základy právního státu, a samotné komunistické „právo“ tedy v podstatě znamenalo bezpráví. A že tak již pouhé zaujímání zejména vysokých pozic v hierarchii diktátorského režimu samo o sobě představuje zločin hodný odsouzení. Nicméně takto radikální právní stanovisko se po Listopadu neprosadilo, nejen u nás, ale ani v žádné jiné postkomunistické zemi.

Aktuální žaloba si i proto bere na pomoc mezinárodní právní řád. Trojice obviněných si podle policie uvědomovala, že Československo se přijetím Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1968 zavázalo k jeho dodržování. Zmíněná úmluva zaručovala například právo každého člověka svobodně opustit svou zemi. Československé vnitrostátní předpisy ale realizaci tohoto práva vylučovaly, hranice byla zabezpečená, aby, obrazně řečeno, neproklouzla ani myš. A snažila-li se nějaká proklouznout, střílelo se na ni, často s fatálními důsledky. Podle policie měli obvinění o těchto incidentech informace a z titulu svých funkcí mohli tragédiím zabránit změnou právních předpisů, což však neučinili.

Právní konstrukce je to zajímavá, obcházející těsné sevření kleští domácí právní kontinuity. Ovšem na otázku, zda povede k nějakému konkrétnímu výsledku, lze odvětit i tak, že nejspíše nikoliv, neboť věk obviněných se pohybuje mezi 89 a 97 lety. Zkrátka je už tak trochu po sezoně.

Nevymřeli

O míře trestního vyrovnání se s minulostí diktátorského režimu rozhodují především dva faktory: délka jeho trvání a způsob ukončení. Nacistická třetí říše existovala jen dvanáct let a rozpoutala nejničivější válku lidských dějin. Československý komunismus se vlekl podstatně déle, čtyřicet let, a došlo v něm nejen k pokusu o reformu, ale i k čistkám a výměnám, zčásti generačním. Největší zločiny napáchal na svém počátku, na sklonku čtyřicátých a v první polovině padesátých let. Pak se trošku umírnil. Soudit Gottwalda by bylo přece jen něco jiného než Dubčeka (třeba za podpis pendrekového zákona z roku 1969) nebo Husáka, jenž si mimochodem v komunistických žalářích něco odseděl, byť na základě vykonstruovaného, a tedy nespravedlivého procesu.

A zatímco nacismus ukončila porážka ve válce, československý komunismus sametová revoluce. Založená na nenásilí, konsenzu, dohodě s komunisty i na (často veskrze povrchním a pokryteckém) odpuštění. Jestli to někoho ex post mrzí a chtěl by něco ostřejšího, nechť si uvědomí, že by při vytoužených přestřelkách na barikádách třeba mohl on sám nebo někdo z jeho nejbližších zahynout.

Sametovost pak logicky vyústila do právní kontinuity se starým režimem i do premisy, podle níž musíme komunisty hlavně porazit ve volbách – a oni stejně brzy vymřou. Nevymřeli, avšak skutečnost, že lze ještě v roce 2019 obžalovat žijícího Miloše Jakeše, alespoň nepřímo svědčí o vyšší kvalitě polistopadového zdravotnictví ve srovnání s jeho érou. A ani případné odsouzení trojice obviněných starců, navíc s pomocí komplikované právní argumentace, stejně nemůže suplovat celkový soud s komunismem, který musí být hlavně historický a mravní.

Autor je politolog

LN, 28.11.2019