PRÁVO: Sport a odpovědnost
Zajímavá otázka: Mají být sportovci odpovědní za škody, které v rámci hry způsobí jiným?
Daný případ byl případem trestním, což pro následující diskusi je trochu zavádějící. Hodlám diskutovat o tom, zda sankce za zranění protihráče ve sportu přiměje hráče k tomu, aby při hře zvolili optimální míru opatrnosti, a z toho pohledu nezáleží na tom, zda je sankce trestní či občanskoprávní (pokud jsou z pohledu hráče stejné). Navíc přesunutí problému do sféry občanského práva otevírá nový a zcela zásadní aspekt celé věci, jak budu argumentovat níže.
Daný případ byl zvláště sporný tím, že se jednalo o zákrok sice v rozporu s pravidly, ale rozhodně ne nepřiměřeně tvrdý či úmyslný (zkrátka skluz, při kterém obránce jde proti míči, a když zasáhne nejprve nohu, jedná se o faul, když zasáhne nejprve míč, je vše v pořádku – přestože útočník tak jako tak většinou letí k zemi). Ve sportu k faulům zkrátka dochází nejen úmyslně, ale často prostě jen v zápalu boje nebo tím, že se obranný zákrok nepovede. Nicméně každý hráč může ovlivnit riziko, že zraní jiného hráče, právě tím, jak moc „tvrdě“ hraje, s jakou rychlostí jde do soubojů, jak moc zkouší obranné zákroky, které mohou způsobit zranění, když se nepovedou. Tvrdší hra přináší hráči přínos – vyšší pravděpodobnost, že mužstvo zápas vyhraje, ale má také své společenské náklady – vyšší pravděpodobnost, že protihráč bude zraněn.
Zdálo by se, že máme před sebou úplně učebnicovou aplikaci základního Shavellova modelu odpovědnosti za škody: Pokud hráč odpovědnost neponese, tak ve svém rozhodování nebude zohledňovat možné škody ze zranění protihráče a bude hrát příliš tvrdě, zatímco když odpovědnost za škody ponese, internalizuje tyto škody a zvolí právě optimální míru tvrdosti.
Jenže – ve sportu jsou dva podstatné aspekty navíc. Tím prvním je, že hráč a protihráč nejsou jedinými subjekty, kteří z různě tvrdé hry nesou různé náklady a výnosy. Jsou tu ještě diváci, kteří chtějí vidět atraktivní hru, a tvrdší, rychlejší hra je z jejich pohledu atraktivnější (berme to jako pracovní předpoklad, samozřejmě to platí do určitého bodu). Díky nim je i společensky optimální míra tvrdosti vyšší. Z toho vyplývá, že pokud bude hráč v plné výši odpovědný za škody, bude hrát až příliš opatrně – nebude totiž zohledňovat fakt, že opatrnější hrou zároveň škodí divákům. Míra odpovědnosti sportovců by tudíž vskutku měla být nižší než plná, což v praxi může být implementováno tak, že by nehradili škodu v plné výši nebo by byli odpovědni např. jen za zjevně nebezpečné zákroky, které se vymykají férové tvrdé hře.
Představme si, že hráči nesou plnou odpovědnost za všechny škody. Čím více je diváků, tím větší je rozdíl mezi tvrdostí hry, kterou si zvolí sami hráči, a optimální tvrdostí. Zkrátka – když si jen tak hrají kluci na plácku, tak nám i zdravý rozum říká, že nepřijatelné nejsou jen fauly, ale v podstatě jakákoli hra, která může vést ke zranění, i když je formálně v rámci sportovních pravidel. A plná odpovědnost za jakékoli škody způsobené hrou zřejmě přiměje hráče k optimální tvrdosti. (Tento příklad ukazuje, že samotná pravidla hry mohou při rozhodování o odpovědnosti sloužit jako jisté vodítko, ale ne jako jasná hranice stanovující, že právě a pouze při porušení pravidel je hráč odpovědný – takový zcela regulérní bodyček v hokeji dokáže protihráče fyzicky odrovnat a od určité amatérské úrovně dolů se zřejmě jedná o zákrok za optimální mírou tvrdosti). Naopak v profesionálním sportu, kde diváků je mnoho a opravdu chtějí vidět maximální nasazení, optimální míra tvrdosti zřejmě zahrnuje i velmi tvrdé zákroky, často vyložené fauly. Plná odpovědnost hráčů za škody by ale přiměla hráče k tomu, že se velmi tvrdým zákrokům budou vyhýbat a budou hrát příliš opatrně. Odpovědnost by měla být zřejmě nulová, s výjimkou zjevně úmyslných „likvidačních“ faulů. (Ostatně, v profesionálních sportech jsou hráči placeni i za to, že budou hrát pro diváky přitažlivě, to je tvrdě, a dobrovolně akceptují značné riziko úrazu; vysoké platy sportovců zčásti kompenzují i toto riziko).
Toto vodítko by soudy měly zohledňovat zejména při stanovení trestní odpovědnosti. V daném případě u Nejvyššího soudu se to myslím nestalo – z argumentace soudu dovozuji, že by profesionálům i vyloženým amatérům měřil stejným metrem.
U občanskoprávních sporů přichází v potaz ještě jeden podstatný aspekt. Odpovědnost za škody má význam hlavně v situacích, kdy strany nejsou a ani nemohly být ve smluvním vztahu. Jenže protihráči ve sportu ve smluvním vztahu jsou! Tento vztah samozřejmě není stanoven písemnou smlouvou mezi dvěma hráči, ale tím, že každý hráč (či klub) svou účastí v organizované lize (turnaji, sportovním svazu) přijímá „všeobecné podmínky“ dané ligy. Přijetí podmínek může být předpokládané nebo písemné, A součástí těchto podmínek rozhodně může být i úprava odpovědnosti za škody způsobené protihráčům.
Soudce ve svém odůvodnění uvádí, že „fotbalová pravidla však nikde neupravují a podle názoru Nejvyššího soudu také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví“. V tomto se podle mě soudce mýlí. Pravidla tyto situace upravovat mohou, principiálně tomu nic nebrání. Samozřejmě nemluvím o pravidlech samotné hry (která jen určují, co je dovolené a co ne, a určují tresty udělované v rámci hry), ale o oněch „všeobecných podmínkách“ účasti v lize. Hráči mohou podepsat souhlas, že ponesou odpovědnost za škody způsobené všemi zákroky, nebo jen zákroky nad rámec pravidel, nebo jen za zákroky, které byly zjevně úmyslné atd. O samotném nároku na odškodnění nemusí nutně rozhodovat soud, „všeobecné podmínky“ mohou určit soukromého arbitra, např. komisi při sportovním svazu. Hráči mohou též podepsat souhlas, že jakýchkoli nároků na náhradu škody se vzdávají.
V předchozích odstavcích jsem argumentoval, že optimální míra odpovědnosti se liší podle úrovně, na které se sport provozuje, a lze tedy očekávat, že „všeobecné podmínky“, na kterých se ligy a hráči dohodnou, upraví jinou míru odpovědnosti pro profesionální ligu a jinou pro okresní přebor třídy C. U profesionálního sportu je mechanismem, díky kterému mohou sportovci být ochotni vzdát se práva na náhradu škody, závislost jejich příjmů na divácké atraktivitě jejich hry. Tvrdší, rychlejší hra znamená větší příjmy klubů a v důsledku i větší příjmy hráčů. Ex ante mohou hráči preferovat systém, ve kterém mají větší příjmy a vyšší riziko, že budou zraněni bez náhrady.
Soudy svou roli v občanskoprávních sporech o náhradu škody za úrazy ve sportu samozřejmě mají, ale měla by být omezena pouze na určení hranice odpovědnosti v těch případech, kdy „všeobecné podmínky“ nejsou dohodnuty. (V praxi tento „default rule“ využijí sportovci na nižších úrovních, takže hranice může být postavena vcelku přísně). Pokud si ovšem sportovci a jejich organizace podmínky odpovědnosti za škody stanoví sami, měly by soudy tyto smluvní podmínky plně respektovat a spory o náhradu škody rozhodovat podle nich.
3. listopad 2007