PRÁVO: Sport a odpovědnost 2
My ekonomové se snažíme co nejvíce zdůrazňovat, že právní odpovědnost za škody nemáme proto, že je přece „spravedlivé“, aby škůdce nahradil vzniklou škodu, ale proto, aby lidi (potenciální škůdce či poškozené) podnítila zvolit optimální míru opatrnosti. A ve sportu je tento argument ještě silnější, protože rozdělení rolí mezi škůdce a poškozeného není, na rozdíl třeba u vztahu lékaře a pacienta, předem dané. Každý hráč je jak potenciálním škůdcem, tak potenciálním poškozeným (abstrahujme od subtilního faktu, že v některých sportech to není úplně symetrické a hráči v některých pozicích více nebezpečných zákroků rozdávají než dostávají, tudíž s větší pravděpodobností se stávají škůdci). Bude-li mírnější občanskoprávní odpovědnost, pro hráče to znamená, že nebude muset platit tak často, způsobí-li sám škodu, ale zároveň to znamená, že také tak často nedostane zaplaceno, stane-li se poškozeným. V tomto ohledu hra s nulovým součtem.
Jediné podstatné, co se při zmírnění či zpřísnění odpovědnosti mění, je právě míra opatrnosti či tvrdosti při hře. Při zpřísnění odpovědnosti budou bránící hráči hrát opatrněji, jejich protihráči budou hrát méně opatrně a budou se méně snažit nebezpečným faulům vyhnout, ale podle mě první efekt bude dominovat (hlavně pro to, že počet tvrdých zákroků limituje počet zranění), zkrátka počet úrazů klesne. Nicméně jak jsem argumentoval minule, opatrnost má také své soukromé náklady (opatrněji hrající mužstvo spíše prohraje, což je ovšem zcela kompenzováno tím, že druhé mužstvo spíše vyhraje) i společenské náklady (hra je méně zajímavá a dramatická). V minulém příspěvku jsem hodně argumentoval tím, jak nudná hra poškozuje zejména diváky, ale ono by vlastně stačilo soustředit se na sportovce samotné – i oni mají prospěch z toho, když hra není nudná.
Podle mě koncepčně nejlepší způsob, jak uvažovat o optimálních pravidlech pro odpovědnost, je tento: Jaký „svět“ byste si jako sportovci vybrali sami, kdybyste byli postaveni před hypotetickou volbu? Můžete mít svět, ve kterém je odpovědnost minimální či žádná, bude hodně zranění, na druhou stranu to rozhodně nebude nuda, nebudete nic platit, způsobíte-li faulem škodu, na druhou stranu pokud budete poškozeným, máte smůlu. Můžete mít taky svět, ve kterém se platí velké kompenzace za každé škrábnutí i v rámci pravidel hry, zranění bude minimálně, ovšem protihráči si v soubojích o míč pro jistotu budou dávat přednost, způsobíte-li škodu, vaše peněženka se prohne, na druhou stranu pokud budete poškozeným, vždy dostanete náhradu. A samozřejmě je spojitá škála možností mezi tím. Boxeři by si zřejmě nevybrali svět, ve kterém se platí sto tisíc za krev z nosu.
Když pak dojde na lámání chleba a konkrétní případ se řeší před soudem, soudce by si měl položit otázku, zda ještě předtím, než se vůbec začalo hrát, si sportovci sami přáli, aby se podobné případy řešily právě podle metru, který právě teď hodlá použít, či zda si náhodou nepřáli nějaký jiný metr. A to s vědomím, že oba stejně dobře mohli být opačnou stranou sporu.
