Jako dětský psychiatr se setkávám s mnoha podobnými případy, které se však týkají spíše sporů o děti mezi rodiči, případně snahy vynutit si na rodičích nějaká opatření v lepším zájmu dítěte. Ač se jedná o navýsost soukromou záležitost, vždy se vynořuje otázka do jaké míry a za jakých okolností, smí do rodinného života vstoupit stát, kdy může intervenovat ve prospěch dětí a jaké instituce jsou k tomu oprávněny.

Myslím, že pokud jde o první otázku, málokdo pochybuje o tom, že takové situace, které si vyžadují vstup státu, mohou nastat. Bohužel jsou rodiče, kteří se o děti nestarají, nedávají jim ani minimum toho, co je zapotřebí k jejich harmonickému rozvoji, jsou rodiče, kteří dokonce ohrožují své děti na zdraví a někdy i na životě. Vlastně takových rodičů není málo a ne vždy za to mohou. Jsou rodiče nemocní, beznadějně chudí, jsou rodiče v zajetí náboženských představ (třeba Svědkové Jehovovi), jsou rodiče vyznávající alternativní způsoby života a ohrožující děti ještě před porodem nebo způsobem porodu, jsou rodiče psychopatičtí, sobečtí, nadměrně zaměstnaní, suroví a kdovíjací. Přesto platí jedna psychologická zásada: „I špatná rodina je lepší než žádná rodina.“

To je pochopitelně řečeno velmi obecně. Špatnou rodinou může být každá rodina jinak, hranicí může být například ohrožení dítěte a to ohrožení zase není nic objektivního, ale rozhodující roli hraje dobově podmíněná představa o tom, co je pro dítě oním ohrožením. Může to být například neplnění základních školních povinností, kdy dítě nenavštěvuje školu a učí se vést zahálčivý život. Trpí tím dítě? Rozhodně ne, trpí spíše tím, že je z mnoha stran nuceno školu navštěvovat a respektovat nějaký řád. Následky se dostaví později a i zde je možné dohledat „viníka“ – například společnost, která se nedokázala dítěti dostatečně přizpůsobit a nevymyslela pro ně způsob vzdělávání dostatečně atraktivní. Jiným příkladem jsou například svědci Jehovovi, kterým jejich víra přikazuje odmítnout transfuzi krve nejen pro sebe, ale také pro své děti. Ale nikdo nepochybuje o tom, že to mohou být rodiče příkladní a milující. Je tedy pojem „ohrožení“ pojmem značně tvárným a není v něm nic objektivního. Vždy je pouhým „nástrojem“ k popisu dobově a sociálně podmíněného stavu a nám nezbývá, že spíš než hledat definici se musíme smířit s tím, jak je používán.

To, že se v Norsku rozvinul systém ochrany dětí do podoby, se kterou se dnes střetáme a nerozumíme si s ní, zase není nějak „objektivně“ špatně. Ani ve státech, kde nic takového jako Barnevern není, nebývá vždy o děti spravedlivě postaráno. Norsko se rozhodlo jít cestou ochrany „zájmů“ dětí a zájmy rodičů jdou stranou, což pochopitelně naráží na odlišné názory expatů. V případě cizích státních příslušníků – kdy jde o tak důležitou záležitost, jako je péče o děti - by měl ale intervenovat především stát. Není v silách jedince (jakkoli třeba s podporou advokátů a dobrodinců), aby se postavil proti státní interpretaci rodinného práva a vymohl si hodnoty, které si osvojil ve státě jiném. Svou roli zde hraje také faktor času. Lze si snadno představit, že při tak řídkých návštěvách vlastních rodičů na ně dítě časem zapomene a postaví se k nim odmítavě. Měla by existovat nějaká mezinárodní pravidla pro tyto situace, aby nedocházelo k dramatickým událostem a pocitům nespravedlnosti, kterých jsme nyní svědky.