Když už jsme se konečně vyřádili na různých úpravách exekutorských předpisů a advokátních vyhlášek, pomíjejíce fakt, že hlavním strůjcem nemravních půjček bylo komunisty vybudované a politiky dlouhodobě podporované přesvědčení, že jsou věci na světě, které jsou zadarmo, je na čase s chladnou hlavou zrekapitulovat, co o dluzích a jejich splácení víme.

Za prvé jsme zjistili, že není nutné překotně měnit právní řád, s lichvářskými úroky, s rozhodčími centry, které slouží k popravování lidí v dluzích, a dalšími nekalými praktikami se totiž vypořádal právní systém prakticky bez podstatné změny zákonů. Za druhé, okleštění údajných neoprávněných nákladů řízení brutálním zredukováním vyhlášek o odměnách pro zástupce věřitelů a exekutory mělo automatický dopad. Zvyšuje se cena úvěrů a obyčejný věřitel je postižen úplně stejně jako splátkové společnosti bez možnosti obrany, tedy ten, kdo nemůže nic, to vždycky v rámci pokusu o ochranu sociálně slabých těžce odskáče.

Za třetí, kdyby stát měl vybudovaný funkční systém bezplatné právní pomoci, vyřešil by se problém ochrany před nemravnými úroky i náklady mnohem laciněji a způsobem přiměřeným civilizované zemi. To ovšem nejde hezky „neziskově“ prosadit tváří v tvář televizní obrazovce a budovat si na tom jakoukoliv kariéru. Za čtvrté, a to je to nejpodstatnější, otevírá se prostor nejen pro zkoumání, jak řada dluhů vzniká, ale také jak dluhy zaplatit.

Mechanismus vzniku nesplatitelného dluhu bývá totiž zpravidla spojen ve spáchání trestné činnosti osobou stojící sociálně na kraji společnosti, nebo osobou, která sociálně a společensky nezvládne svoje dluhy a žije v permanentním úvěru na budoucnost. Oba druhy dlužníků jsou sociálně „nemocní“ a my se nesnažíme jejich nemoc léčit a k splácení dluhu je motivovat. Když nedosáhnou z jakýchkoliv důvodů na výjimečně protektivní ochranu odpouštění dluhů, dostanou se do zacyklené smyčky, kdy splácení dluhu je pro ně nemotivující. Pokud nejsou schopni z dluhu vyskočit v exekuci během dvou či tří výplat, ztrácejí jakoukoliv motivaci pracovat a vydělávat.

Bohužel i ten nejhloupější dlužník brzy pochopí, že když bude makat jako šroub, vůbec se mu nezvýší jeho příjem, protože se bude pohybovat v rámci nezabavitelného minima, a tím to končí. Nic jej nemotivuje zaplatit, dluh z hlediska jeho příjmů je obrovský. Pro naprostou srozumitelnost, pokud někdo způsobil škodu 300.000 Kč, třeba při dopravní nehodě, nemůže při průměrném platu 22.000 Kč splatit nikdy nic, neboť takové umoření dluhu není dohledné ani reálné a, to se opakuji, proč by víc pracoval, když z toho sám nic nemá. Tak málo pracuje, málo vydělává, málo přináší na daních a to jsem ještě optimistou, pokud jde o přesvědčení, že si nevydělává načerno.

Přitom řešení je velmi jednoduché, když už někdo spadne do exekuce, měla by okamžitě nastoupit ochrana před věřiteli, která by zabezpečovala kupříkladu prostý aritmetický poměr, že na výdělek do výše jedné poloviny nemůže nikdo sáhnout, ani na věci, které si dlužník pořídí z tohoto výdělku, a naopak první exekutor se stane správcem majetku a bude uvážlivě s druhou polovinou nakládat tak, aby pokryl věřitele a nezvyšoval náklady, což by dlužník nemohl, protože není institucí, jakou je kupříkladu exekutor. Různá nezabavitelná minima a podobné ochranné prvky jsou výsostně demotivující.

Problém naznačeného řešení je trochu složitější a je potřeba ho veřejnosti prodat, seriózně se s ním na poli právním i ekonomickém zabývat a vidět dál, než do vlastní věřitelské, neziskové, exekutorské, politické či bankovní nebo jakékoliv peněženky. Najde se někdo, kdo toto téma zvedne?

psáno pro Echo