Budeme-li činy a názory politiků měřit běžným právem, povede to k neblahým koncům

Rubriky domácí i zahraniční politiky v našem a ostatně i evropském tisku dlouhodobě připomínají spíš sloupky ze soudních síní a předsíní či přílohu krimi a černá kronika. Politici jsou stíháni a souzeni jak na běžícím pásu, nejčastěji za korupci, nevýhodné obchody, ale taky vraždy, praní špinavých peněz, uplácení prosté, skryté fondy, daňové úniky atd. Připomeňme namátkou z posledních dvou týdnů, tří novin a dvou časopisů, o koho šlo: Janez Janša, Ivo Sanader, Ante Gotovina, Jacques Chirac, Silvio Berlusconi, Francois Mitterrand, Julija Tymošenková, Vít Bárta, Jaroslav Škárka...

Je to poměrně nesourodá směs. Velmi rozdílné lidské i morální kvality. Přesto je spojuje historicky zcela ojedinělý a velmi nezdravý rys současné Evropy. Činy, které jsou politickým rozhodnutím, jsou kriminalizovány a zkoumány měřítky trestního práva. Kontinentální dějiny znají relevantní procesy proti politikům, kteří prohráli souboj o moc, nebo v něm tahají za kratší konec. Norimberský proces, komunistické procesy, revoluční běsnění francouzské revoluce etc. To je případ, kdy vítěz vykonává svoje právo nad poraženým, který toto právo neuznává, a převod do trestně právní, předstírané objektivity není důležitý. Je to jednoznačný a z hlediska obecných principů vládnutí přípustný postup. Moc uplatňuje moc.

Jenže naše méně či více fungující demokracie náhle začaly podrobovat boj o moc a její využívání pravidlům uplatňovaným na osoby pod vůlí moci se nacházející. Řečeno lidově, zákonem se začalo měřit vytváření zákona. A to není projevem pokusu o spravedlnost, ale výslednicí použití moci a její převahy (počet hlasů) nad protivníkem. Jde o technologii, techniku či postupy moci. Ty však v zásadě mohou být férové a slušňácké málokdy. Politik hlásá cíl, který chce naplnit a který není nikdy zájmem všech členů společnosti a zpravidla znamená změnu zákona, který platil dosud. V právní teorii platí pravidlo reducto ad absurdum, tedy vyzkoušení právní normy tím, že ji aplikujeme v extrémní situaci a zkoušíme, zda se chová stejně (tj. dosáhneme stejného výsledku) jako v běžných situacích. Připusťme na chvíli teoreticky, že politik hlásá názor, že vražda není trestná. Vybere si konkrétní vraždu a začne vraha a jeho čin veřejně obhajovat. Vrah hlásá totéž. Obojí je projevení názoru. V rovině trestního práva je vše jasné, politik je jasný zločinec – viz § 365 trestního zákoníku: Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Vrah je za svůj názor extrémním zločincem – viz § 54: Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy (...) a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.

Nesmysl, tak se žádný politik nechová a vrahovi to patří. Opravdu? A co když slovo vražda je synonymem eutanazie. Už nám naše pravidlo obstojí? Obávám se, že nikoliv. Politika je bazálně utváření pravidel, nikoliv jejich respektování. Měřítka politická nejsou všední a každodenní. Ante Gotovina vedl operaci ve válce, dával příkazy k zabíjení lidí, stály za ním USA i NATO, každý věděl, že se to děje v Evropě, a každý věděl, co se bude dít. Proč je chorvatský generál souzený válečný zločinec? Proč rovnou nesoudit poslance Bundestagu, kteří každoročně, jako všichni poslanci členských zemí, schvalují platby své země do rozpočtu NATO, které dodalo zbraně na generálovy akce? Vždyť to je z trestního hlediska přece jasné účastenství ve formě nápomoci.

Snažíme se politiku měřit právním řádem ideálu všeobecně spravedlivé demokracie a nejde nám to. Ani jít nemůže. V našich krajích jsou zářným příkladem Bárta se Škárkou. V čem spočívá ono úplatkářství? Že dostal peníze za loajalitu. Aha, ale když dostane funkci za loajalitu, tak to už úplatek není? Soudit oba pány by měli voliči, ale hlavně si zodpovědět sami před sebou otázku, koho zvolili. Nedostatek slušnosti a morálky je odsouzeníhodný, ale není trestný. Navíc, co je morálka, když jde o názor, který se potvrdí v budoucnu, o politické rozhodnutí, zda preferuji důchodce na úkor pracujících plátců daní, miluji les a nebudu stavět dálnice, když si začnu klást otázky o přistěhovalectví a selhání genderově rovné společnosti či cokoliv jiného?

Hlavním nebezpečím kriminalizace politiky a politiků, měření jejich rozhodnutí a názorů běžným právem, je snaha podřídit je sankčně moci trestních soudů (nikoliv těch civilních či Ústavního) a vede k neblahým koncům. Nemorální a špatné bude skrýváno ještě víc a pácháno skrytěji, politici budou mít tendenci zpolitizovat výkon trestní spravedlnosti, ale hlavně přestanou riskovat a usilovat o něco nového. Těch, kteří jsou odhodláni něco dělat, je málo. Budou-li vědět, že je velmi reálná naděje, že je postaví před soud za jejich názor, rozhodnutí či politickou úvahu, budou nám brzo chybět. Nemožné? Nevím, stačí si poctivě odpovědět, obstál by před trestní spravedlností třeba Helmut Kohl (tajné financování a úplatky), Charles de Gaulle (válka v Alžíru), Winston Churchill (absolutní politická nekorektnost), Margaret Thatcherová (zpráskaní horníci a jejich demonstrace)? Naštěstí je nesoudil soudce okresního soudu v Příbrami, ale historie a voliči.

LN, 19.9.2011

Autor je advokát