Domnívám se, že nás čekají ještě ostřejší výměny názorů mezi soudci, politiky a veřejností. To až budou představeny všechny kroky soudní reformy, z nichž mnohé budou velmi nepopulární.
Její podstatou má být vytvoření dostatečně rychlé justice (lepší by bylo použít slovo výkonné, neboť rychlost není garantem spravedlnosti).
K dosažení tohoto cíle je na prvním místě potřeba posílit pozici předsedů soudů. Předseda soudu dnes nemůže ani tak banální věc, jako je nařizovat justiční stráži, jakým způsobem má pracovat či zajišťovat ostrahu soudu. Nemá ani možnost v rámci rozpočtu svého soudu rozhodnout o využití finančních prostředků – a posílit tak třeba počet písařek na úkor rentgenového rámu či obráceně. Nemá co mluvit do toho, kde bude soud umístěn, jak k němu bude zajištěna doprava účastníků ani jak bude soudní budova vypadat. Předseda má sice být jakýmsi garantem kvality soudu, současně však jako manažer není odvolatelný ze své funkce přiměřenou (vlastně fakticky žádnou) cestou.
Posílení jakékoliv pravomoci soudců je velmi nepopulární. A nalezení přiměřeného postupu odvolávání soudců z manažerských pozic je úkol nad možnosti současných politiků.
Je třeba si též uvědomit, že ke zprůchodnění justice je také nutno ztížit možnost přístupu k soudu. Nezbytnou podmínkou rychlé justice je takzvaný advokátský proces. To znamená, že u soudu prostě nemůže občan vystupovat sám, ale musí mít advokáta. Tento zvláštní krok, který se jeví jako přihrávání výdělků jedné profesní skupině, ve skutečnosti vede vždy ke zprůchodnění výkonu spravedlnosti. Advokátní kancelář je soudem sui generis – advokát může zavrhnout nesmyslné nápady svého klienta, a tím zabránit zbytečné soudní při. Každý soudce by vám mohl vyprávět o nesmyslných podáních, jejichž oprava zabere zhruba 20–30 procent soudního času. Advokáti jsou také často schopni připravit dohodu mezi stranami sporu a třeba ve věcech opatrovnických tak uhladit soudu cestu, že příslušný spis je skutečnou „žiletkou“ a obsahuje jen pár listů papíru – dohodu stran a její schválení soudem. Advokátský proces by také omezil další noční můru justice – doručování obsílek účastníkům. Advokát je pro soud něco jako státní úřad. Doručíte mu vždy a za všech okolností, nemůže se doručení vyhýbat, má ústředně evidované adresy. Ušetří se tedy měsíčně desítky milionů korun za posílání pošty na adresy, kde si nikdo nic nevyzvedává.
Další nepopulární pravda je, že si soudnictví vytváří značnou část své práce samo na úrovni trestního úseku. Veřejnost volá po vysokých trestech odnětí svobody, čemuž politici ochotně přitakávají. Takovými tresty se ale jen produkuje vězeňská populace, která se v „base“ často nenaučí nic jiného než krást ještě lépe, přestane mít smysl pro život v normálním prostředí, takže se do vězení vrací a stojí nás další peníze.
Soudnictví je též zatíženo naprosto překonaným institutem laických soudců-přísedících. Jednak stojí peníze, jednak hlavně představují neuvěřitelnou ztrátu času. Je to mizerně placená funkce, kterou vykonávají nikoli průměrní zástupci občanů, ale jen ti, kdo mají čas vysedávat u soudů a nedělají svou práci. Již z toho si lze učinit obrázek jednak o sociální skladbě přísedících, jednak o smysluplnosti této funkce.
O odborných kvalitách laických soudců svědčí případ, kdy jsem v trestním řízení žádal senát složený z přísedících, aby rozhodl o mé námitce proti opatření profesionální soudkyně. Nejdřív na sebe vyděšeně hleděli a pak se té soudkyně zeptali, jak mají rozhodnout. Takovíto lidé rozhodují o našich životech? Děkuji, nechci.
Je tedy mnoho soudcovských problémů, které si zaslouží pozornost a veřejnou debatu. Tisková konference předsedů českých soudů proti ministru Pospíšilovi byla opravdu zatím jen roztomilým kočkováním.
MfD, 21.9.2007
Autor je advokát